| Známe to všichni a neříkejte, že ne, to z vás drsňáka (ani vyrovnaného člověka) neudělá. Pocit omluvit se celému světu, za to, že existujete. Protože vám někdo řekl, že jste namyšlení. Protože vám nic nejde (vážně, fakt, slibuju, nic mi nejde) a ještě vám přijde, že každého okolo jenom otravujete. Nebo protože cítíte, že jste se na někoho křivě koukli a on si to může vyložit jakože ho chcete zabít. Nebo protože se usmíváte jak jen to jde a člověk vedle vás nasadil regulérní resting bitch face. A tak vám běží hlavou: Co je špatně? Kde jsem udělal/a chybu? Panejo, proč nikdy nic nemůžu udělat pořádně a správně?! Ta chuť zahrabat se nebo úplně vymazat historii je neodolatelná, ale neuskutečnitelná, takže to skončí tak, že se prostě jen cítíme pod psa. Mám psát víc? Každý víme. | We all know this feeling and don't you dare say you don't, it won't make you more badass. The feeling to say sorry to everyone on the Earth. Because somebody told you you are vain. Because you can't do anything the right way (I promise, I can't) and it seems you only bother others. Or because you gave someone a dirty look, so s/he can think you want to kill him/her. Or because you are smiling on literally everyone, but the person next to you gives you a regular bitch face. So you are thinking: What's wrong? Where have I made a mistake? Oh God, why I can't never ever act right?! You just want to dissapear in the Universe and maybe become one of the many almost invisible planets out there. But you know it's impossible, so it turns out you only feel down in the dumps. We all have been here. |
