Před několika týdny jsem se vrátila z Rumunska. Od chvíle, co jsem si přečetla Karpatské hry od Miloslava Nevrlého jsem strašně, strašně moc chtěla do Rumunska a to hlavně do tamních hor. Pokud jste tuto knihu nečetli a máte chuť číst krásný, skoro až lyricky vystavěný text, který popisuje splynutí městského člověka s divokou přírodou...dobře, přestanu s básněním, ale fakt si ji přečtěte. Hlavně pokud zrovna plánujete vandr.
Náš výlet jsme naplánovali na týden a vzhledem k tomu, že vlak z Budapešti do Bukurešti jede cca 15 hodin, byli jsme tam v podstatě místo sedmi dnů jen pět. Ano, čtete dobře, vlakové spojení z Maďarska do sousedící (!) země trvá tak dlouho. Je pravda, že do Aradu byste třeba jeli dobu kratší, ale pořád to je přes deset hodin. Čeho jsem se ale bála asi víc bylo pohodlí a čistota rumunského vlaku, protože jsem díky všemožným radám viděla rumunský vlak jako prasečí dobytčák. Kupodivu to nebyla tak hrozné a i když to nebyl nejlepší a nejhezčí vlak, jakým jsem jela, čistota byla ucházející. Co ovšem bylo zklamáním byla kupé, která totiž nebyla. V Rumunsku už před několika lety přestali vyrábět vlaky s kupé, takže můžete sedět jen v otevřeném prostoru, což vás ale po pár hodinách přestane bavit. Proč?
