Vše špatné je pro něco dobré

 Když se nad tím tak zamýšlím, jsem vlastně ráda, že jsem šla na školu, na kterou jsem šla.

Mám sice průběžné deprese z mých úžasných známek, ale taky mám průběžné pocity štěstí, že mám ve třídě tak skvělé lidi. Třeba Kačenku, která byla tak úžasná a hodná a tak všecko a vyfotila mě a vznikly tak tyhle fotky.

Vůbec mám fotek teď nějak moc a od všech možných lidí, většinou od superhodných spolužaček.

A taky jsem ráda, že Šantovka stojí, protože je to to nejlepší místo na focení, jaké si může fotograf i bloger přát.

Můj hrad

Miluju, když mám ve svém pidipokojíčku megabordel. Ale vlastně tam ani není tak moc nepořádku, ne?

Zítra se uvidím po sto letech (dobře, viděla jsem ji naposled o prázdninách) se svou kamarádku Zuzanku, ach jéé...!

Černá sukně

Všechno, kromě bot, kabelky, kabátu a svetru je mamčino. Takže vlastně jen sukně. (spodní prádlo, moji milí přátelé nepočítám!) A stejně mi maminka neustále připomíná, že ji obírám o oblečení! Nechápu.

O neschopnosti vzdát se zbytečností

Jakmile jsem dostala tuhle krabičku, krásnou jen tak mimochodem, věděla jsem, že je zle.

Ne snad proto, že bych ji nechtěla, Bože chraň!, ale jsem člověk skladující. Ve svém malilinkatém pokojíčku skladuju všechno možmé, od zbytečných popsaných papírů až po staré časopisy.

A propo, časopisy! K čemu podle vlastně jsou? Abych je koupila, přečetla a zahodila? Na to mám moc ráda své peníze. I když už nejsou moje. A tak si své časopisy schraňuji a ukládám a dokonce jsem pro ně našla smysluplné využití-když je naskládám na sebe, vznikne docela hezký a hodně stylový stoleček.

Podzim

Už je tu a konečně ho cítím. Vždycky jsem říkala, že nikdy ten podzim (a to hlavně babí léto) nestihnu, nějak se mi vyhne.

A vidíte, teď konečně, když chodím domů pěšky a našla jsem člověka, který má stejnou zálibu jako já,  si uvědomuju, že babí léto je teď.

Miluju Parkánové zahrady a zvlášť v tomto období a zvlášť, když tam je Vendy.