 |
| Bouře, minulý týden |
Nevím, jak dospět. Nebo takhle - nejsem si jistá, jestli dospívám. O víkendu mi bylo dvacet, ale co se týče financí, připadám si jako holka, která právě dostala první kapesné. Možná je to v rodině. Sourozenci (dva sourozenci) jsou prý od sebe v mnoha věcech opační, aby se tak mohli v mnoha věcech doplňovat, a je to pravda. Zatímco můj milý bratr si skrblí (on tomu říká šetří, budiž) peníze i několik let a občas mám dojem, že by si opravdu nechal koleno vrtat pro jednu korunu, já...utrácím. Pořád. Hodně. A někdy se obávám, že už i navždy. Jenomže můj vztah k penězům je hodně benevolentní. Peníze jsou určitě potřebná věc, ale nemůžu říct, že je mám ráda. Mám ráda věci, které za ně můžu koupit. Ale samotné peníze mě děsí, znejisťují mě. Dělá mi radost pracovat na brigádě kvůli vidině blaženého konce (=výplatě); nedělá mi radost pomyšlení na peníze, ale na věci, které za ně budu moct nakoupit.
