CO SE DĚJE

Bouře, minulý týden

Nevím, jak dospět. Nebo takhle - nejsem si jistá, jestli dospívám. O víkendu mi bylo dvacet, ale co se týče financí, připadám si jako holka, která právě dostala první kapesné. Možná je to v rodině. Sourozenci (dva sourozenci) jsou prý od sebe v mnoha věcech opační, aby se tak mohli v mnoha věcech doplňovat, a je to pravda. Zatímco můj milý bratr si skrblí (on tomu říká šetří, budiž) peníze i několik let a občas mám dojem, že by si opravdu nechal koleno vrtat pro jednu korunu, já...utrácím. Pořád. Hodně. A někdy se obávám, že už i navždy. Jenomže můj vztah k penězům je hodně benevolentní. Peníze jsou určitě potřebná věc, ale nemůžu říct, že je mám ráda. Mám ráda věci, které za ně můžu koupit. Ale samotné peníze mě děsí, znejisťují mě. Dělá mi radost pracovat na brigádě kvůli vidině blaženého konce (=výplatě); nedělá mi radost pomyšlení na peníze, ale na věci, které za ně budu moct nakoupit.

Tak nějak doufám, že v práci to bude jiné a bude mě primárně bavit ta práce. Ale to mě teprve čeká, dřív budu muset ještě dostudovat vysokou školu. A to je ta věc, které se děsím...jak přežiju na vysoké? Se svým vztahem k penězům? Nehledě na to, že Praha je opravdu nejdražší studentské město v republice a já si budu muset už od prváku najít brigádu. S čímž samozřejmě počítám od začátku, ale jak si tak čtu různé diskuze, na kterých většina lidí tvrdí, že v prváku brigádu nedáváte a nestíháte, bojím se. Bojím se té odpovědnosti a toho, že si budu muset peníze vís střežit a počítat i týden, nebo dva dopředu.
Momentálně mi všechno ničí internet a to hlavně blogy a sociální sítě (převážně instagram). Na prázdniny jsem si dovolila nakoupit 3 až 5 věcí, abych nežila přeci jen úplně asketickým životem. Zbytek půjde na cestování a na budoucnost. Ha. Sliby chyby. Ne, že bych porušila dohodu, opravdu jsem si například z oblečení nakoupila jen věci, které jsem si stanovila a vím, že tuto stávající situaci nesmím porušit, ale...počítá se stojan na oblečení, který se mi nevleze do pokojíčku, jako dobrá investice? Nebo odpadkový koš za stovku, objednaný online (protože to pak nákup toho stojanu vyjde levněji!!)?
No a módní blogerky mi neustále ukazují dokonalé fotky, skvělé oblečení, které přece potřebuju, jelikož nosím to samé neustále dokola a já...odolávám. Zatím.

Ne, vážně nepotřebuju:

• sako (už jedno mám, v létě ho navíc ani nenosím)
• kotníkové kozačky (jo, po těch toužím už několik dlouhých měsíců, ne-li rok, ale to ještě vydržím)
• kabát na podzim (uuáá, ale já ho opravdu moc chci)

---

Místo nakupování nepotřebných (o tom by se dalo polemizovat, i ty "potřebné" věci vlastně nepotřebuju) věcí se tedy snažím opájet oblečením, které v šatníku už mám. Malé detaily, jako kombinace zdánlivě nekombinovatelných látek (pletenina a lehké kalhoty z polyesteru...předpokládám, že jsou z polyesteru, nepatří mezi ty úplně nejpohodlnější - ale špatný kup to taky nebyl). Nebo sukně zavázaná na mašli, krásný šátek doplňující jinak obyčejný outfit a boty ladící k šatům...ano, i to mě těší.

---

Další věc, která mě potešila, byl můj narozeninový výlet na Prague Pride s kamarádkami. A letní procházky, výlety, jízda na kolech...přiznávám, není to vždy idyla, donutit mě totiž jít na výšlap, nebo jen nasednout na kolo je dost náročné. Ale jakmile se roz(e)jdu, jde to!
Nahoře taky vidíte fotky dvou věcí, které jsem s radostí objevila - plátěnou tašku UK, kterou jsem si pyšně pořídila a taky ji pyšně nosím. Já vím, pýcha předchází pád, ale zatím mi tahle taška dělá hezkou radost. Další radostí je tohle lokální (!) pivo, které je snad jediné pivo na světě, které jsem schopná pozřít. Tohle s "kávovou" chutí je ale fakt dobré, doporučuju. Zním jako sponzorovaná reklama...
A poslední fotka nahoře znázorňuje chvíli, kdy se rozhodnu malovat. Zeď.

---

Knihy. Konečně jsem si taky udělala ten čas, který jsem vždy chtěla. Víte, která písnička je opravdu pravdivá a jsem ráda, že mě provázela mým dětstvím? You Gotta Be od Des'ree.

Herald what your mother said
Read the books your father read

Kdykoliv se hrabu v taťkových starých knížkách, narazím na nějakou, která mě uhrane. Nebo na kterou jsem přímo myslela. Když jsem ve škole četla o Augustu Strindbergovi a jeho hře Slečna Julia, poznamenala jsem si jeho jméno a zavázala se od něj něco přečíst. O pár týdnů později odfoukávám prach ze starých knih z dob tátova mládí a vidím životopis Augusta Strindberga. A ne jen tak ledajaký, podaný formou filmového scénáře, od Per Olova Enquista. Nemůže to být náhoda, láska ke knihám se dědí, dokonce láska k určitým knihám. Několikrát jsem se tomu přesvědčila i u jiných lidí. Že mi to někdo z vás potvrdí? (ať nevypadám jako nějaká pověrčivá babka)

Přes tyhle prázdniny jsem zatím přečetla dvě knihy od Zadie Smith (Severozápad a O kráse) a strašně ráda bych se o nich víc rozepsala, ale nějak nemám slova. Každému její styl asi nesedne, ale každopádně jako autorka mě opravdu uchvátila a hodlám se pustit do jejích dalích knih. Dvě slova mě v souvislosti s jejími knihami napadají: sarkastické a informativní.

Dále Zlomená žena od Simone de Beauvoir. Tři povídky, každá trochu jinak napsaná, až jsem si říkala, že se de Beauvoir opravdu dokáže převtělit na stoprocent do jiných povah, což je trošku schizofrenní. Knihu jsem přečetla zatím dvakrát a myslím, že se k ní po letech jistě vrátím. Doporučuju. Další spisovatelka, u které nechci zůstat jen s jednou knihou.

Aristokratka na koni od Evžena Bočka. Asi jsem udělala špatně, že jsme začala číst naposled vyšlou knihu o aristokratce, ale to jsem bohužel zjistila pozdě. I tak jsem se ale v příběhu zorientovala, knížka totiž fakt není nijak extra náročná. Nechci znít povýšeně, ale čekala jsem něco ve stylu P.G.Wodehouse, o což se autor asi snažil, ale tohle mi přišlo tak nějak...nucené. Za každým odstavcem jsme cítila umělý smích ze sitcomů. To není pochvala. Ono i pět knih od P.G.Wodehouse za sebou není úplně vtipných.

Tak, pro dnešek končím s raportem, jak jste na tom vy?