Prázdniny začaly s vědomím, že mě v září čeká několik zkoušek. Až na jednu vyjímku to byly zkoušky, které už moji spolužáci měly hotové a já si samozřejmě připadala nejblbší ze všech. Nakonec všechny zkoušky mám. Dokonce jsem jednu udělala jako jediná ze své skupinky. I když třeba podotknout, že jsem se na ni sice učila, ovšem udělala jsem ji hlavně z milosti své profesorky maďarské literatury. Děkuju.
Nikdy jsem si za maďarštinou nešla, nesnila jsem o ní. Mám kamarádku, které se narodila a věděla, že bude právnička. Znám lidi, kteří si cíleně jdou už od střední za svým snem vystudovat jeden krásný obor. Ale můj obor není krásný a není ani vysněný. Nevyšla mi režie (což je teď taky dobře, nevím, jestli bych tam vůbec vydržela) a tak mi vyšla maďarština. Trochu z hecu, trochu z nepochopitelného zájmu, trochu z toho, že jsem prostě a jednoduše chtěla vystudovat jazyk odlišný od němčiny a angličtiny a trochu z toho, že prostě potřebuju titul. Když nemám titul, jsem hloupá. Když nemám titul, nebudu mít práci, která mě naplňuje a zajistí živobytí na (minimálně) průměrné úrovni.
