Tuesday, October 16, 2018

...ODKUD JSI PŘIŠEL A KAM JDEŠ


Prázdniny začaly s vědomím, že mě v září čeká několik zkoušek. Až na jednu vyjímku to byly zkoušky, které už moji spolužáci měly hotové a já si samozřejmě připadala nejblbší ze všech. Nakonec všechny zkoušky mám. Dokonce jsem jednu udělala jako jediná ze své skupinky. I když třeba podotknout, že jsem se na ni sice učila, ovšem udělala jsem ji hlavně z milosti své profesorky maďarské literatury. Děkuju.

Nikdy jsem si za maďarštinou nešla, nesnila jsem o ní. Mám kamarádku, které se narodila a věděla, že bude právnička. Znám lidi, kteří si cíleně jdou už od střední za svým snem vystudovat jeden krásný obor. Ale můj obor není krásný a není ani vysněný. Nevyšla mi režie (což je teď taky dobře, nevím, jestli bych tam vůbec vydržela) a tak mi vyšla maďarština. Trochu z hecu, trochu z nepochopitelného zájmu, trochu z toho, že jsem prostě a jednoduše chtěla vystudovat jazyk odlišný od němčiny a angličtiny a trochu z toho, že prostě potřebuju titul. Když nemám titul, jsem hloupá. Když nemám titul, nebudu mít práci, která mě naplňuje a zajistí živobytí na (minimálně) průměrné úrovni.


Zkoušky pominuly, a já si začala vyřizovat Erasmus. Je to fakt, fakt moc práce, zvláště co se týče maďarské strany, která je opravdu...no, velmi nespolehlivá co se týče dat a schopnosti rychle dodat informace. "Prostě Maďarsko," řekl jeden můj vyučující a já musím souhlasit.
Zkoušky pominuly a já zase nechodím na všechny přednášky. Ať už jsem si slíbila cokoliv, Dějiny Polska 20. století jsou holt v pondělí na 9 - moc brzo, jdu až na další přednášku, v Dějinách Slovenska si absolutně nestíhám zapisovat a skripta ani prezentace neexistují, takže netuším, jak následnou zkoušku zvládnu, ale to mě stále nemotivuje k tomu, abych do hodiny chodila. A někdy holt nějakou přednášku přeskočím, protože "žijeme jen jednou a já jsem přece studentka, panebože, no tak co se může stát". Závidím všem, kteří se dokážou donutit, sednou a učí se. Nebo jim to jde dokonce tak přirozeně. Prochází školou s tuctem materiálů a výpisků v ruce, posedávají v kavárnách, knihovnách a parcích a čtou a čtou a zdá se, že jim to stačí. Mají jedničky, áčka, zkoušku udělal/a, mají vystaráno.

Ale věřím, že je i dost z nás, kteří si vystačí s málem. Kteří pochybují. Jsem konstatně na hraně, jestli mě vůbec tenhle obor baví, co mě na něm baví a co tu vůbec dělám. Všichni říkali, jojo, první semestr to tak má každej. Když ten pocit neustával, říkali mi to o celém prvním školním roce. Ale už mi začal druhý rok a já pořád nevím. Ale mám tak trochu pocit, že bych nevěděla u ničeho. Někdo říká, abych si vzala rok volno. Jenže na to jsem teď moc zbabělá a navíc by mi to, myslím, rodiče neodpustili. A proti tomu se těžko bojuje. Takže se spoléhám na Erasmus, jako jsem se před prázdninama spolíhala na letní školu. Na letní škole v Debrecenu jsem potkala spoustu, spoustu lidí. Z Evropy, Ameriky i Asie a nemůžu uvěřit tomu, že je nás vlastně docela dost, co se učíme maďarsky. Na druhou stranu, jak to bývá u malýcj jazyků, vlastně se všichni pak přes někoho známe, což je někdy dost vtipné zjišťovat.
"Jéé, ty znáš tamtu?! S tou jsem byla v Debrecenu! Vauu! A tamten, to je Američan, že? Slyšela jsem o něm."
Krása. V Debrecenu jsem hodně pila, většinou málo spala, hodně se snažila dávat pozor na hodinách, naučila se dost slovíček, která jsem hned zapomněla, hodně tancovala, hodně tancovala čardáš a strašně jsem se smála a bohužel i trochu brečela. Strachy si mě našly i v nejteplejších, nejhezčích a nejmilejších dnech. Tak už to asi je.


A pak jsem se slzou v oku odjela z Maďarska, tentokrát ne rozkodrcaným vlakem, kterému nedovíraly dveře (ano, prosím, nikdy NIKDY nenasedejte do vlaku Budapešť - Debrecen bez pojištění), ale moderní soupravou. A hned druhý den jsem přijela do krásného Uherského Hradiště. Potkala jsem Barčiny kamarády, kamarády jejich kamarádů, viděla jsem dostatečný počet filmů i seriálů.
Poslouchala jsem debaty a viděla Muchu a Katarziu naživo. Skoro jsem nepila, za což jsem ráda, od Debrecenu jsem si fakt potřebovala odpočinout. Stydím se, vážně nejsem taková alkoholka. V Hradišti mají super sekáče. Našla jsem tam modrobílo pruhované triko, které teď nosím pořád, perfektní střih, materál a celkový vzhled. A taky tam jsou skvělá bistra, restaurace a obchůdky. Prostě tam jeďte, jo?


Narozeniny. Pobavili jsme se, koukali chvíli na hvězdy a pak všichni odjeli a já zůstala sama na velké zahradě na vesnici. Koukala jsem na perseidy, ale většinu času měla oči přilepené na obrazovce mobilu, protože moderní svět nám dává pocit, že jsme si blíž, i když jsme asi 1200 kilometrů daleko od sebe. Poslouchala jsem cvrčky, bojující lasičky a netopýry. A přežila jsem! Ano, spala jsem sama na zahradě a přežila, já vím, tleskánek. Ale vážně, bylo to kouzelné i strašidelné. Možná to mělo předznamenat celý můj 21. rok života. Uvidíme.


Jela jsem na 2 dny do Vídně, sama s malým batohem, kde jsem měla v podstatě jen svou kosmetiku, protože se mi asi líbí potvrzovat stereotypy o ženách. I když ne, stereotyp je, že si žena sbalí 150 různých věcí, žejo? Spala jsem v hostelu s 5 dalšími muži v pokoji, kupodivu jsem ani necítila strach a nervozitu. Většina z nich tam stejně nebyla a večer jsem se jen potkala s jedním studentem, který si ve Vídni hledal práci, byl to muslim z Británie, který studoval v Maďarsku a tak jsme se bavili o maďarštině, jazycích a o cestování. Zašla jsem na Schieleho, Klimta a jednoho (snad) slovinského fotografa, jehož jméno si už nepamatuju, stydím se zas a znova. A všude jsem viděla a četla o nějaké české stopě, až mě to jaksi rozesmívalo a divně naplňovalo uklidňujícím pocitem, že se vlastně všichni známe. Svět je malý a my s ním.


A jezdila jsem na výlety, na kole, koukala jsem se zase na nové filmy a seriály a taky četla literaturu ke zkouškám. A pak jsem jezdila do Prahy, každý den před zkouškou brečela, nebo i zvracela, abych to někdy obměnila a nezůstala tak v jistotě.


Poslední týden jsem odjela do Budapešti. A pořád tam jsem. A snad tam v únoru budu zas, tentokrát ne na 3 dny, ale na 5 měsíců. Ale uvidím, jak všechno bude a protože jsem paranoidní, už jen tím, že jsem to sem napsala, se bojím, že to nevyjde. Chápete mě, že...?
Při cestování jsem si rozbila svou nerozbitou re:tapku a pořád jsem líná jim napsat s žádostí o novou. Navíc asi ani nemám stvrzenku o nákupu. No jo, nikdy se holt nepoučím.


A teď přejdeme k oblečení, na to tu stejně celou dobu všichni čekáme.



Co se ještě týče seriálů a filmů, které jsem stihla za tu dobu nakoukat, doporučuju tyto.

Seriály:

Here & Now - Strašně zajímavý a aktuální seriál o multikulti rodině v jednom z amerických větších měst, kde jedno dítě je biologické a ostatní 3 adoptované. Bohužel seriál asi nenašel dostatečný počet diváků a tak končí 1. sérií. Což je pro mě jedno z největších filmových zklamání tohoto roku.

The Man in the High Castle - Nechci nic říkat, ale už je 4. série, aauauauuaua.

Patrick Melrose - Miniserál o 5 epizodách. Jak název napovídá, sleduje příběh Patricka Melrose, syna britského šlechtice a bohaté Američanky, což zní jako pohádka a úžasné privilegované dětství, jenomže...všichni tušíme nějaký háček, že. Musím říct, že poslední dvě epizody jsem brečela jak štěně a opravdu na mě hlavně poslední díl dost zapůsobil. Pro mě byl tenhle seriál o odpuštění - sobě a těm, kteří nám ubližovali (ubližují), aniž by třeba doopravdy chtěli. A taky o drogách, násilí a hledání jistoty a lidského porozumnění. Tak, už brečím zas.

Filmy:

Genesis - Film odehrávající se ve 3 příbězích, všechny jsou propojené jedním hříchem. Začínáme u romského chlapce a v podstatě jím také končíme. I když vlastně příběh dopadl hezky a pozitivně...celá ta tíha filmu byla málo snesitelná. Všechno mi přišlo špinavé, umolousané, strašně depresivní. A to byl pravděpodobně i záměr režiséra, takže je vlastně všechno v pořádku. Jinak, proč se mi zdá, že v poslední době v maďarských filmech všichni zvrací??

Jeden den - Další maďarský film, další depresivní nálož, tentokrát ale opravdu "ze života". Film se odehrává v jednom dni a pozoruje manželku, podvádějícího manžela a jejich děti. I když takhle film nezní moc záživně - no, on vlastně záživný ani moc nebyl, jak známo, Maďaři si libují v dlouuuhých stopážích, ale na druhou stranu v tomhle případě to mělo odůvodnění. Manželka čeká a čeká co se stane, čeká a ubíjí ji nevědomost. A musím poznamenat, že závěr mě fakt pobavil, i když teda spíš tak hořce.

Studená válka - Polský film, který na první pohled jasně upoutá kamerou. Jako vážně, pokud se chcete jen kochat záběry, krajinou, herci, vším, čím nasytíte oko, tenhle film je pro vás nutnost. Ale co se týče příběhu...tam jsem byla zklamána. Respektive jsem vlastně nepochopila a celým filmem mi jen hrálo v hlavě: PROČ?!

Kler - Předem upozorňuji, že tenhle film jsem ještě neviděla, ale kamarád Polák mi ho velmi doporučoval. Jde o film zaměřený na církev, polskou tedy. A vzhledem k tomu, že je to prý dost kontroverzní, je jasné, že v Polsku vzbuzuje velké rozpory a emoce. Doufám, že se ho dočkáme i u nás, prosíím.

3 comments:

  1. Moc se mi líbí ty fotky krajin. Jinak nevím, jestli tě tím uklidním, ale taky studuji obor, který jsem si nevysnila a myslela jsem si, že ho nikdy dělat nebudu. Že se to zlepší si říkám už od druhého semestru v prváku, no a teď mám pomalu před státnicemi a pořád si tím vším tak nějak nejsem jistá. Myslím, že nás, co si vystačí s málem, je víc než dost :)

    ReplyDelete
  2. Ja, bohužiaľ nemám čas na písanie dlhých komentárov a rozpisovanie myšlienok, ale článok som prečítala celý a len ti chcem napísať, že je parádny a že I feel ya.

    Verím, že bude dobre a máš sa krásne♥

    ReplyDelete
  3. Neboj, Erasmus ti určitě vyjde :) Mně taky vyšel a byla to nejlepší věc, co se mohla stát. Já jsem třeba až na žurně zjistila, že to není nic moc pro mě, ale zůstat už tam chci a potřebuju, protože mě prostě motivuje bakalář ze dvou oborů. Takže zkus na tu školu nekoukat jako na něco, co tě musí bavit samo o sobě; koukej na to jako prostředek, aby ses dostala k něčemu, co tě bude bavit a naplňovat. Třeba to najdeš právě na Erasmu, třeba to najdeš potom někde úplně jinde. Nakonec nikdy nemusíš zůstávat v oboru. A jo, ten titul před jménem je možná trochu malichernost, ale dělá zkrátka svoje, co si budem. Tak držím palce, ať to všechno zvládáš :)

    ReplyDelete

Děkuji vám za vaše komnetáře!
Thanks for your comments!

Popular Posts