PŘÁTELÉ S ROZDÍLY

Můj psycholog se mě nedávno zeptal: "Vždyť je to hloupost s někým nebýt jen kvůli jiným politickým názorům, ne?" A jak jsem pak po debatě s ním zjistila, i s mým psychologem se na mnoha věcech neshodneme. Hlavně samozřejmě na tolik propíraných, a pro mě velmi důležitých, politické korektnosti a feminismu. Nevím, proč se o tom vlastně bavím se svým psychologem. Každopádně je to hodina k přemýšlení a ventilaci všeho co mě trápí, a nad tímhle přemýšlím poslední dobu často.

Možná to dělá to slovíčko "můj" - "můj" psycholog by měl mít stejný názor jako já, "můj" přítel (přítelkyně) by měl mít stejný názor, mí kamarádi mají mít stejný názor. Na druhou stranu jsem vyrostla v "mé" rodině, kde jsem postupem času zjistila, že se rozhodně na mnoha věcech neshodneme. Jistě, díky výchově rodičů mám na něco stejné názory, ale taky jsem se vyvinula do mnoha odlišných názorů. Co mně a ty další spojuje? Vzájemná krev? Láska? To, že mě dokážou pobavit? To, že mě naopak zase v mnoha ohledech zase chápou a podpoří mě?

Jenomže, co když v životě nastane situace, kdy se prostě nebudu moct přes tyhle rozdíly přenést? Dobře, kdyby se to stalo v mé rodině, pravděpodobně by u mě převládlo přesvědčení, že i tak se máme rádi a spojuje nás tolik věcí, že stačí to jediné: vynechat hovory o tom problému, a jinak se budeme bavit jako předtím. Ale co kamarádi, nebo partner? Můžu je mít strašně ráda, můžu si vážit jejich úsudku stejně jako předtím? Jak můžu žít v klidu dlouhodobě s člověkem, který si myslí, že Romové jsou méněcenní, jak se můžu bavit s člověkem, který si dělá srandu z homosexuálů, jak můžu věřit někomu, kdo nedokáže a nechce pochopit utrpení někoho jiného? Hraju snad na city...ale ve výsledku je to pravda. Někdo, kdo absolutně odmítá přijmout uprchlíky pro mě nedokáže být empatickým člověkem. A člověk postrádající empatii pro mě nedokáže rovnocenný partner. Stejně tak člověk znevažující oběti sexuálního násilí. Ať už je to znásilnění, nebo třeba pokřikování na ulici, obojí může udělat velkou škodu na psychice. 

Moje mamka zastává názor "slova a činy jsou něco jiného". Nesdílím tento názor stoprocentně. Tváří tvář člověku, který představuje v daný moment člověka jako takového, ne obecný problém, se rozhodně hodně lidí dokáže zachovat navzdory svému předvědčení. Když uvidí Roma zbitého do krve, pomůžou mu, neprojdou kolem, ani na něj neplivnou. Když uvidí uprchlíka, který šilhá hlady, nezačnou se mu posmívat a naopak mu nabídnou kus svého jídla (ano, tohle trochu směřuju na populistické a velmi, velmi sobecké zákony v Maďarsku). Jenomže mám takovou jistotu opravdu ve všech lidech kolem mě? 

Diskuze o feminismu s rodinou většinou buď končí utnutím diskuze někým starším, nebo smíchem. Někdy přijímám pozici "dvorního šaška", protože nějak věřím, že můj status v rodině to nijak neohrozí. Ale chci přijímat pozici šaška či objektu shovívavého smíchu ve vztahu, který má být rovnocenný a rovnoprávný ze své podstaty, ať už je to partnerský, nebo kamarádský?

Ne.

Chci se věčně rvát a hádat v takovémto vztahu kvůli politickému názoru?

Ne.

Teď mi přichází v myšlenku oblíbená věta: "Každý člověk je jiný." Někdo dokáže své názory v jakékoliv situaci neventilovat. Já to dokážu ve chvíli, kdy se cítím společensky mladší, kdy dané osobě za něco vděčím (třeba když se ocitnete u hostitele/ky, který vás podaruje jídlem a začít s ním diskutovat o čemkoliv by prostě bylo nevhodné). Ale nedokážu to u lidí, u kterých očekávám porozumění. Na druhou stranu, jsem tak sobecký a závislý člověk, který potřebuje naprostý souhlas ve všem?

Ne, doufám, že nejsem. Nechci kolem sebe "sociální bublinu", která je naprosto homogenní. Nechci žít s člověkem, který je moje druhá kopie. 

Všechny mé dobré vztahy s ostatními se vyznačují (buď všemi body, nebo aspoň jedním z nich):

• s daným člověkem mám společené zážitky
• s daným člověkem se cítím být sama sebou a nepotřebuji se mu věčně omlouvat za vše, co si myslím
• s daným člověkem sdílím stejný smysl pro humor
• s daným člověkem můžu přecházet z humorné roviny do velmi smutné
• s daným člověkem se cítím být rovnocenná
• s daným člověkem nás spojuje vzájemná přitažlivost
• s daným člověkem se nebojím vyjádřit svůj názor

Všechno tohle (a pravděpodobně ještě víc) znamená cítit se "jako doma". Cítit se dobře. A pravdou je, že mé nejlepší kamarádské vztahy jsou závislé i na tom, že se v mnoha debatách shodneme. Nebo si jednoduše neodporujeme. Když řeknu, že kampaň #MeToo je dobrá věc, kamarád/ nesouhlasí, ale kývne a odpoví větou, která nese poselství: "Je to v pohodě, že se neshodnem. Jsem otevřený všemu a jsem připravený si teď z toho udělat srandu, protože na to oba máme náladu. Až uvidím, že tě to opravdu trápí, vyslechnu tě. Nemůžu ti zaručit souhlas, ale můžu ti dát záruku, že mnou budeš vnímána stejně, jako doposud." 

(Pardon, to stejné se samozřejmě týká kamarádek, jen jsem líná rozepisovat)

Je to holt známý fakt, základem všech dobrých vztahů je...světe div se...kompromis. Haha, ještě zbývá připsat komunikace, že? Základem je takové potlačení našeho ega, abychom zůstali věrni svému přesvědčení, ale zároveň byli schopni otevřít mysl empatii. 

Ach, ta empatie...