Wednesday, November 7, 2018

PŘÁTELÉ S ROZDÍLY


Můj psycholog se mě nedávno zeptal: "Vždyť je to hloupost s někým nebýt jen kvůli jiným politickým názorům, ne?" A jak jsem pak po debatě s ním zjistila, i s mým psychologem se na mnoha věcech neshodneme. Hlavně samozřejmě na tolik propíraných, a pro mě velmi důležitých, politické korektnosti a feminismu. Nevím, proč se o tom vlastně bavím se svým psychologem. Každopádně je to hodina k přemýšlení a ventilaci všeho co mě trápí, a nad tímhle přemýšlím poslední dobu často.

Možná to dělá to slovíčko "můj" - "můj" psycholog by měl mít stejný názor jako já, "můj" přítel (přítelkyně) by měl mít stejný názor, mí kamarádi mají mít stejný názor. Na druhou stranu jsem vyrostla v "mé" rodině, kde jsem postupem času zjistila, že se rozhodně na mnoha věcech neshodneme. Jistě, díky výchově rodičů mám na něco stejné názory, ale taky jsem se vyvinula do mnoha odlišných názorů. Co mně a ty další spojuje? Vzájemná krev? Láska? To, že mě dokážou pobavit? To, že mě naopak zase v mnoha ohledech zase chápou a podpoří mě?


Jenomže, co když v životě nastane situace, kdy se prostě nebudu moct přes tyhle rozdíly přenést? Dobře, kdyby se to stalo v mé rodině, pravděpodobně by u mě převládlo přesvědčení, že i tak se máme rádi a spojuje nás tolik věcí, že stačí to jediné: vynechat hovory o tom problému, a jinak se budeme bavit jako předtím. Ale co kamarádi, nebo partner? Můžu je mít strašně ráda, můžu si vážit jejich úsudku stejně jako předtím? Jak můžu žít v klidu dlouhodobě s člověkem, který si myslí, že Romové jsou méněcenní, jak se můžu bavit s člověkem, který si dělá srandu z homosexuálů, jak můžu věřit někomu, kdo nedokáže a nechce pochopit utrpení někoho jiného? Hraju snad na city...ale ve výsledku je to pravda. Někdo, kdo absolutně odmítá přijmout uprchlíky pro mě nedokáže být empatickým člověkem. A člověk postrádající empatii pro mě nedokáže rovnocenný partner. Stejně tak člověk znevažující oběti sexuálního násilí. Ať už je to znásilnění, nebo třeba pokřikování na ulici, obojí může udělat velkou škodu na psychice. 

Moje mamka zastává názor "slova a činy jsou něco jiného". Nesdílím tento názor stoprocentně. Tváří tvář člověku, který představuje v daný moment člověka jako takového, ne obecný problém, se rozhodně hodně lidí dokáže zachovat navzdory svému předvědčení. Když uvidí Roma zbitého do krve, pomůžou mu, neprojdou kolem, ani na něj neplivnou. Když uvidí uprchlíka, který šilhá hlady, nezačnou se mu posmívat a naopak mu nabídnou kus svého jídla (ano, tohle trochu směřuju na populistické a velmi, velmi sobecké zákony v Maďarsku). Jenomže mám takovou jistotu opravdu ve všech lidech kolem mě? 


Diskuze o feminismu s rodinou většinou buď končí utnutím diskuze někým starším, nebo smíchem. Někdy přijímám pozici "dvorního šaška", protože nějak věřím, že můj status v rodině to nijak neohrozí. Ale chci přijímat pozici šaška či objektu shovívavého smíchu ve vztahu, který má být rovnocenný a rovnoprávný ze své podstaty, ať už je to partnerský, nebo kamarádský?
Ne.
Chci se věčně rvát a hádat v takovémto vztahu kvůli politickému názoru?
Ne.
Teď mi přichází v myšlenku oblíbená věta: "Každý člověk je jiný." Někdo dokáže své názory v jakékoliv situaci neventilovat. Já to dokážu ve chvíli, kdy se cítím společensky mladší, kdy dané osobě za něco vděčím (třeba když se ocitnete u hostitele/ky, který vás podaruje jídlem a začít s ním diskutovat o čemkoliv by prostě bylo nevhodné). Ale nedokážu to u lidí, u kterých očekávám porozumění. Na druhou stranu, jsem tak sobecký a závislý člověk, který potřebuje naprostý souhlas ve všem?
Ne, doufám, že nejsem. Nechci kolem sebe "sociální bublinu", která je naprosto homogenní. Nechci žít s člověkem, který je moje druhá kopie. 
Všechny mé dobré vztahy s ostatními se vyznačují (buď všemi body, nebo aspoň jedním z nich):
  • s daným člověkem mám společené zážitky
  • s daným člověkem se cítím být sama sebou a nepotřebuji se mu věčně omlouvat za vše, co si myslím
  • s daným člověkem sdílím stejný smysl pro humor
  • s daným člověkem můžu přecházet z humorné roviny do velmi smutné
  • s daným člověkem se cítím být rovnocenná
  • s daným člověkem nás spojuje vzájemná přitažlivost
  • s daným člověkem se nebojím vyjádřit svůj názor
Všechno tohle (a pravděpodobně ještě víc) znamená cítit se "jako doma". Cítit se dobře. A pravdou je, že mé nejlepší kamarádské vztahy jsou závislé i na tom, že se v mnoha debatách shodneme. Nebo si jednoduše neodporujeme. Když řeknu, že kampaň #MeToo je dobrá věc, kamarád/ nesouhlasí, ale kývne a odpoví větou, která nese poselství: "Je to v pohodě, že se neshodnem. Jsem otevřený všemu a jsem připravený si teď z toho udělat srandu, protože na to oba máme náladu. Až uvidím, že tě to opravdu trápí, vyslechnu tě. Nemůžu ti zaručit souhlas, ale můžu ti dát záruku, že mnou budeš vnímána stejně, jako doposud." 
(Pardon, to stejné se samozřejmě týká kamarádek, jen jsem líná rozepisovat)

Je to holt známý fakt, základem všech dobrých vztahů je...světe div se...kompromis. Haha, ještě zbývá připsat komunikace, že? Základem je takové potlačení našeho ega, abychom zůstali věrni svému přesvědčení, ale zároveň byli schopni otevřít mysl empatii. 
Ach, ta empatie...



5 comments:

  1. Toto je vec, na ktorej sa zhodneme :D
    Som otvorená diskusii. Rada počúvam aj iné názory, argumentujem to, v čo verím ja, ale zase sa vždy snažím pozrieť aj na veci z iného uhla a pochopiť, čo hovorí ten druhý. Ale tiež sú isté medze, kam viem zájsť. Dnes pri obede som sa s rodičmi rozprávala o vegánstve a aký ma mäsopriemysel dopad na planétu, pričom môj ocino niekoľkokrát hovoril, ako si on nevie predstaviť deň bez mäsa. Ja som počúvala jeho názory, on moje, a hoci sme sa v tomto nezhodli, nedošlo ani ku konfliktu.
    Sú ale témy, keď už neviem byť taká pokojná - a to sú presne ľudské práva, LGBTI community, Rómovia, feminizmus, imigranti a podobne. Párkrát som už zažila, že uprostred konverzácie niekto povedal niečo urážlivé, výsmešné alebo osočujúce na jednu z týchto skupín, a zrazu som už nevedela vnímať toho človeka rovnako.
    Viem, že nemôžem čakať, že úplne všetci budú mať rovnaký názor ako ja. A ani to nečakám. Ale sú isté veci, pri ktorých viem urobiť kompromis a nájsť záver uspokojivý pre obe strany, ale tiež sú témy, kedy jednoducho neustúpim. A som ochotná dokonca aj ukončiť kontakt s takýmito ľuďmi, čo je síce možno hnusné a kruté, ale nech sa na veci pozerám z akejkoľvek perspektívy, nech akokoľvek prižmurujem oči, môj názor sa nemení a daná osoba sa u mňa mení na necitlivca.
    Ešte na záver poviem, že je to skutočne nádherný článok a klaniam sa ❤
    BEE A CHANGE // Facebook Page // READ ABOUT "VEGANISM AND DEFICIENCIES"

    ReplyDelete
  2. Johanko, vážně skvělý článek a mluví mi z duše.
    Myslím, že člověk může nejen vyjít, ale dokonce se přátelit s lidmi, kteří nesdílí všechny jeho názory, ale někde už jsou hold hranice a vážně si podle mého člověk užije víc čas s lidmi, kteří mají alespoň podobné názory. Možná se neshodnem přesně na tom, kolik by se mělo vybírat na daních, ale alespoň všichni souhlasíme, že daně jsou potřeba. Možná bychom zažký poskytli uprchlíkům jiné množství a druh pomoci, ale alespoň si nemyslíme, že nejlepší by bylo zkrátka na Sirii hodit bombu. Zrovna před měsícen jsem ale přišla na to, kde přesně je moje hranice, kde už je neshoda příliš velká na to, abych se s tím člověkem dále vídala. Můj nejlepší kamarád mi řekl, že feminismus je zbytečný, protože evropané sexuální násilí na ženách nepáchají. A tak nejen přestal být mým nejlepším přítelem ale nejspíš i vřítelem všeobecně. Někdy jsou konfrontace konstruktivní... a někdy člověka jen rozhází.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Omg, Kláro, občas by sis po sobě mohla věci přečíst, než je publikuješ -.-
      "zažký" je každý (vážně nevím, jak se to mohlo takhle zdrmolit :D)

      Delete

Děkuji vám za vaše komentáře!
Thanks for your comments!

Popular Posts