WITH SCARS COMES STRENGHT


Note for my foreigner readers: this post is only in Czech.

Název článku jsem si vzala z tohoto videa.

Přemýšlela jsem, jestli na blog psát tak extrémně osobní článek (což mimochodem znamená, že v něm budu mluvit v podstatě jen o sobě, ale na druhou stranu, to dělám už přes 4 roky na celém tomto blogu, že). Jestli ho třeba jednou někdo nepoužije proti mně, jestli toho nebudu litovat...ale celý tenhle dlouhý článek píšu ze dvou důvodů: potřebuju se vypsat + doufám, že někomu pomůže. Je těžké začít...ale pojďme do toho!

Řezání. Nikdy bych neřekla, že budu „jedním z těch emařských lidí". Ale nemůžu se doteď zbavit pocitu, že o sebepoškozování se nemluví dostatečně nahlas a hlavně, že ani lidé netuší, kolik lidí tímhle může trpět. Že to není zábavná kratochvíle pro puberťačky. Proto jsem se rozhodla to takříkajíc risknout a svěřit se do veřejného prostoru - protože naivně doufám, že si to někdo přečte a objeví řešení svého problému. A taky aby jsme si všichni ujasnili, že když se někdo řeže, neznamená to konec světa a přímou cestu na psychiatrickou léčebnu.
Pro úplnost asi začnu příběhem: moje mentální zdraví se zhruba od nástupu na střední neskutečně pomotalo a pošramotilo. V prváku jsem se ocitla mezi lidmi, kteří měli milion zájmů, byli chytřejší, zábavnější, hodnější, silnější (doplňte si jakoukoliv pozitivní vlastnost) než já. Byla jsem hloupá. No fajn, cítila jsem se tak. Připadala jsem si jak na úplně špatném místě, ten rok jsem nedokázala nosit žádné své módní kreace - což někoho asi pobaví, ale má to přímou spojitost s tím, že jsem se strašně bála vyčnívat a jen jsem chtěla proplout. V tomhle ročníku jsem taky hned na začátku slyšela „pochvalnou“ poznámku nějakých tří čtvrťáků na moje prsa a zvláštní věc byla ta, že jsem se samozřejmě cítila špatně, ale nenávist k mým prsům se dostavila až ve druháku (a přetrvávala až zhruba do tohoto léta, kdy jsem si konečně řekla: Ha, mám prsa, kdo jiný (na) to má?!). V prváku jsem si četla několikrát o anorexii a udála se mi taková zajímavá věc; bylo několikrát statisticky dokázáno, že anorexii mají hlavně vysokoškolsky vzdělaní lidé a tak jsem si dala dohromady, že pokud chci dokázat, že jsem inteligentní, musím přestat jíst. Jenomže to mi nešlo a tak jsem kvůli tomu brečela a nadávala si, jak jsem neschopná. 


Nejenže se doteď stydím za to, že jsem takhle uvažovala, protože to může urazit osobu trpící anorexií/bulimií, ale taky se v podstatě odehrávalo to samé u řezání. Několik let předtím, než jsem to udělala, jsem si říkala, že právě teď se potřebuju pořezat. Nebo aspoň...trošku...říznout. Jenomže jsem to nedokázala. Což bylo dobře. Ale měla jsem výčitky, že jsem zbabělec a že nic nedokážu. 
A pak, když jsem to předminulé prázdniny vážně udělala, nevěřila jsem, jak je to vlastně jednoduchý. Cítila jsem se (a teď nedokážu uvěřit tomu, že to napíšu) báječně, jelikož to, že dokážu vydržet bolest a že si ji dokonce způsobuju sama, to znamená, že jsem silná, no ne? Jak jinak a rychle bych si to mohla dokázat?
Nepleťte si řezání s depresemi, nemusíte se řezat a přitom mít depresi (a naopak). Řezání taky sama nevnímám jako těžkou, nebo těžce řešitelnou psychickou nemoc, protože to zase není tak, že by nebyl den, kdybych pořád jen myslela na ostré předměty, a nebo by se se mnou muselo komunikovat nějak speciálně den co den. Jo, jsem prostě jako každý člověk okolo vás a myslím, že se se mnou dá docela slušně bavit. 
To mě taky přivádí k jedné prosbě: pokud víte, že některý váš blízký se řeže (nebo prostě evidentně trpí psychickým problémem), promluvte si. Když jsem se pořezala poprvé, podruhé, potřetí, chtěla jsem to tajit, ale na druhu stranu jsem i chtěla, aby si toho někdo všiml. Aby to někdo uviděl, přišel za mnou, objal mě a řekl, že to bude v pohodě. 
Faktem je, že kdyby to udělal neznámý člověk, třebaže to možná vypadá hezky, poslala bych ho někam, ale vězte, že řezání je volání o pomoc. Je to SOS. Ale určené jen několika lidem. Kteří to vůbec nemusí tušit...a nebo pro ně může být strašně težké mluvit o vašem problému. A proto, pokud víte, že se někdo ve vašem okolí řeže (a budete se divit, ale je dost možné, že aspoň jeden člověk ano), nebojte se. Nebojte se a hlavně mluvte.
Na druhou stranu mám samozřejmě nějaké nároky, nebo spíš komunikace se mnou má jistá úskalí. Jak říká Martin Rota ve videu (mimochodem, zrovna on je úplně #goals mocinky moc, protože tak statečného, zábavného a silného člověka nepotkáte denodenně), lidé s těmito sklony trpí představou, že musejí úplně každému a pořád pomáhat, ale nepřipadají si dost dobří, takže se pořežou, z toho ale mají výčitky...a kruh jde dokola. To můžu potvrdit. Každý pomáhá ostatním, aby se jim zalíbil a aby se mu to pak vrátilo, protože čistý altruismus prostě neexistuje, ale já holt lidem pomáhat chci za jakýchkoliv okolností, abych měla pocit, že jsem aspoň trochu dobrá. Jenomže někdy se prostě stydím pomoci druhým, jakkoliv to zní divně, a nebo ještě hůř – jsem líná. Lenost a strach dohromady? Nejhorší kombinace na světě. A to je kámen úrazu – nepomůžu někomu, o kom si myslím, že pomoct potřebuje→výčitky svědomí→nějak si ublížím→výčitky svědomí.
Potřebuju vědět, že mě mají všichni rádi. Každý mě musí mít rád. A někde hluboko vím, že to tak v životě prostě nefunguje, protože jak už napsala Božena Němcová: "Není na světě člověk ten, jenž by se zachoval lidem všem." Ale holt si pořád nedokážu pomoct a musím být na každého strašně hodnáááá a pořád se usmívat a mít pocit, že jsem mu něco dlužná. 


S tím souvisí to, že mě dokáže rozhodit jen nějaký špatný pohled, který na mě někdo hodil, třebaže to tak vůbec nemyslel. Ale nebyla bych to já, musím nad tím zase strávit dva dny a rozebírat, co jsem mu asi mohla udělat, že se tak koukl. Následně dojdu k závěru, že jsem neskutečně hloupá a nezasloužím se mít dobře a tak dále.
Stejně tak mluvit se mnou, nebo i kamarádit může být někdy dost naprd. Právě minula sezóna plesů a řeknu vám - plesy jsou pro mě jedno velké zlo. Do budoucna jsem si zakázala je navštěvovat, i když je fajn na pár hodin předstírat, že jsem hezká a sluší mi to, žeano….ale rozmazaný make-up od pláče, nebo tajné řezání se na záchodcích (můj maturák, ano, moc jsem si ho užila), mi za to nestojí. To sebou nese i to, že nejsem zrovna nejlepší společnice a stěžuju tím zábavu i ostatním. Pravděpodobně za to můžou velká očekávání, která vkládám do velkých akcí; rozumově víte, že nemůžete nic čekat a prostě si to jen máte užít, nechat tomu volný průběh, ale...ale.
Taky se jednou za nějaké odbobí (zatím tak většinou jednou za 5 měsíců, mám to propočítaný) rozbrečím jen tak z ničeho nic a nedokážu rozumně vysvětlit proč (to je taky docela sranda, jelikož jsem se vždycky zatím rozbrečela v nejméně vhodnou situaci: ve škole, na brigádě, v kroužku, před cizími lidmi. A teď jim vysvětlujte, že se nic neděje a že se jen chcete zahrabat do peřin, mít teplý čaj a ještě nejlíp někoho, kdo vám bude číst pohádky.). Nálada se mi může měnit z hodiny na hodinu a jelikož mě to bude štvát (protože proč bych měla být tak pitomě náladová?!), tak budu nasraná na sebe a následně na celé své okolí. Logika jak sviňa, ale zase jsme u toho myšlení: v danou chvíli u mě zvítězí emocionální položka mozku, ne ta racionální.
Tento školní rok jsem se rozbrečela hned druhý týden školy a spouštěcím bodem bylo to, že jsem nedokázala najít třídu, ve které se mělo konat vyučování. Lítala jsem po škole, deset minut po začátku hodiny a ani kolemjdoucí profesorka mi nedokázala poradit. A tak jsem se pak zavřela na záchodcích a brečela. Pak jsem se ještě celá ubrečená sebrala za svou třídní, řekla, že mám migrénu a jestli můžu domů. Doma jsem lehla, pořád brečela, tentokrát ale kvůli tomu, jakej jsem debil a že to není možný, a usla. Konečně. A mimochodem, v té původní třídě, kde se vyučování mělo konat, bylo napsáno na tabuli, že se přesouváme do jiné třídy číslo XXX. Chápete? Kdybych se pořádně koukla na tabuli, třeba bych...mohla brečet někdy jindy.
To je právě jedno z největších překvapení, co jsem za tuhle krušnou dobu zjistila, že pláč, nebo ještě hůř - sebepoškozovací chutě, nespouští nic extra velkého. Tu velkou věc přestojím, ale za pár dní si ze mě někdo třeba udělá srandu, nic vážného a nic hrubého, ale já začnu mít pocit, že už nemám sílu. Že už nemám sílu předstírat, že jsem pořád strašně moc veselá a že přejdu cokoliv s úsměvem. Ne, nepřejdu.
Ale jsem na cestě k tomu toho dosáhnout. Což je trochu nadnesené, vím, že v životě mě ještě potkají věci, u kterých budu brečet a nepostavím se hned narovnaná, ale aspoň už budu vědět jak na to.



Předpokládám (a z vlastní zkušenosti vím), že řezání, nebo jakékoliv jiné formy sebepoškozování, dělají lidé většinou kvůli vztahům s ostatními lidmi. Kvůli špatné komunikaci. A proto je i nesmírně těžké se o tom s danou osobou bavit, pokud se rozhodnete se jí svěřit. Což jsem udělala i já a nedopadlo to dobře. Ha, vůbec to nedopadlo dobře. A pořád s tím trochu bojujeme, já i daná osoba. Rozhodně to není tak, že se řežu kvůli ní. Vůbec ne, jak jsem psala předtím, řežu se, protože se mi v mozku děje mišmaš všeho a já sama se v něm moc nevyznám, takže to není tak, že danou osobu obviňuji. Dokážu si představit, jaké to musí být překvapení, hlavně pro někoho blízkého, zjistit takovou informaci a proto na ni nejdříve nezareaguje přesně podle očekávání. 
Když na tohle téma náhodou přijde řeč, snažím se uhnout, jelikož jinak slyším věci typu:
  • není to závislost a můžeš přestat – je pravda, že si nemyslím, že řezání se je závislost. Ale je těžké, fakt hodně těžké, si to neodpustit. V momentě, jak držím cokoliv aspoň trochu ostrého se ve mně odehrává boj – což zní zase nesmírně pateticky, ale nevymyslela jsem lepší slova, uf – a říkám si: Teď toho můžeš nechat! Ne...většinou nemůžu. Jak jsem psala předtím, pořád docela bojuju s tím, že svou psychickou sílu si můžu dokázat stokrát jinak, než se pořezat. Racionálně to vím, ale výsledky jsou jiné. Je to kurňa moc těžký.
  • budeš to mít nadosmrti na těle a budeš se za to stydět– na tohle mám díky stejnojmennému videu krásnou odpověď od Monicy Canilao, která říká, že jizvy jsou její součástí. Ukazují něco, co už je za ní.
A tak dál...sebepoškozování nemusí ostatní úplně rozumět, tomu podle mě ani úplně 100% rozumět nejde, protože se všechno odehrává v hlavě a tam nám nikdo doopravdy nevidí (a mozek jako orgán spolu s myslí mě nikdy nepřestanou udivovat a zajímat, to jen tak na okraj). Nehledejte u ostatních, a hlavně u těch, kterých se to týká nejvíc, porozumění. Je dost možné, že pro ně je to taky těžké a že se s tím budou vyrovnávat ještě hůř než vy.
Možná jste si mohli za ta léta a snad i při čtení tohoto článku všimnout, že nesnáším, když jsou věci moc smutné, nebo celkově moc přehnané. Když zní strašně prvoplánově. Jenomže někdy takové věci holt jsou, nebo tak aspoň zní, když se je snažím vypsat. To mi ale nezabrání si ze sebe dělat srandu, což je taky jedna z věcí, kterou na sobě mám opravdu ráda a jsem na ni v podstatě pyšná. Že i když se cítím sama, ztracená a bůhvíco všechno, dokážu se zabavit sama se sebou. Dokážu si říkat vtipy a sama se jim smát, udělat si ze sebe srandu. Jo, za tohle jsem svým rodičům fakt vděčná, co se týče humoru, jsem taková jejich míchanina a řekla bych, že povedená (jo, tati, vím, samochvála smrdí).
Což vede taky k tomu, že se chci na své už zacelené rány koukat pozitivně. Stejně jako jsem ze svých prsů udělala přednost, chci vidět kladně i jizvy. Nepleťte si to s nějakou adorací sebepoškozování, ne, ještě to tak, ale momentálně vidím své jizvy jako malbu. Hodně abstraktní, je to malba plná emocí a vzpomínek. Moje tělo (nebo spíš některé části) je vlastně chodící obraz.
A teď mi řekněte, že nejsem umělkyně.


To bylo myšleno ironicky. Ale jizvy jako takové nejsou věc, za kterou byste se měli stydět. Naopak. Jak se píše v komentářích pod videem, je to něco, co vám bude připomínat část vašeho života a co patří k vám samotným. Lepší je se zaměřit na budoucnost a na to, jak se neřezat, než na minulost s jizvami.
Když už jsme u toho uměleckého projevu, právě ten mi nějak v poslední době pomáhá. Bude to znít neuvěřitelně a možná si někdo i řekne, co jsem to za pozérku, ale pomáhá mi, když zrovna v tu chvíli, kdy se cítím na dně, brečím, mám chuť zase si něco udělat, vezmu foťák a fotím. Sebe, věci okolo, to je fuk...Chci vyfotit tu náladu, kterou právě mám, ten chaos a tu bezmoc. A nevím, jestli se mi to daří, každopádně mi pak pomáhá zpětně se na fotky kouknout a uvědomit si, že byla nějaká cesta ven.
Ještě nejsem u cíle a nechci říkat, že se už nikdy nepořežu, protože to samé jsem si řekla poprvé, co jsem to udělala. Nechci si sama sobě něco nalhávat, právě proto, že se znám a vím, že jsem nevyzpytatelná (to je snad oxymorón, ne?).
Na druhou stranu vím, že stejně náhodně, jak to přišlo, to může zase odejít. Nemusí se stát nic velkého. Věřím tomu, že se jednoho dne probudím a budu si stačit taková jaká jsem. Ne moje vysněné já, budu spokojená se svým reálným, právě-teď já. Každopádně vím, že jediný, kdo mi může pomoct, jsem doopravdy jen já sama. Rodina, přátelé, milenci a cojávímkdoještě mi můžou pomoct se odrazit, ale vyskočit (a dopadnout na obě nohy) můžu zase jen já sama. Jak zpívá Bey v Me, Myself and I, jen já můžu být svá opravdová nejlepší kamarádka. Nakonec, v tomhle těle a s tímhle mozkem (a snad i s duší) budu žít celý život, už by bylo načase s tím začít pracovat a jaksi se s tím "smířit".
Jedno vím jistě: tohle není správná cesta. Cítit, třeba i minutovou úlevu při pohled na krev, ať už cizí, nebo v tomto případě vlastní, je špatně. Existují lepší způsoby, jak si ulevit a odpustit.


P.S.: Jsem otevřená všem dotazům, co se týče této problematiky a budu se snažit vám ji zodpovědět, na druhou stranu se můžu dělit jen o SVÉ zážitky a rozhodně nemůžu mluvit za víc lidí, jak sebe.
Pokud naopak máte stejný/podobný problém, napište – sem, mě na email, nebo prostě napište článek a hoďte sem odkaz. Musíme se podporovat a měli bychom o psychických problémech víc mluvit. A myslím, že se všichni shodneme na tom, že vykecat/vypsat se je ten nejjednodušší způsob. Já sama často až na papíře vidím, jak snadno je ten problém řešitelný a že nemá cenu se vzdávat. Takže, nebojme se.


0 beautiful comments:

Post a Comment

Děkuji vám za vaše komnetáře!
Thanks for your comments!