PÁR MYŠLENEK NAD UMĚNÍM A ROZPOLCENOSTÍ

Možná jsem odsouzená k tomu být věčně nespokojená. Delší dobu na sobě pozoruju to, že když diskutuju s nějakým člověkem, mám potřebu se proti němu stavět do opozice, i když s ním vlastně souhlasím. Když na přednášce filozofie poslouchám o tělu a duši, mám chuť se zabývat hledáním nejlepších brambůrků na světě a když se s kamarády bavíme o brambůrích, mám chuť se bavit o filozofii.

Nebo když jsem se dovídala, jak jsou na tom v severských zemích daleko s feminismem, ťukala jsem si na hlavu a říkala "To je trochu moc!" a přitom s tím vnitřně souhlasila. Fajn, některým věcem opravdu nerozumím a přijdou mi poněkud úsměvné - třeba lev, který musel být vykastrován ( už před deseti lety!), ale to jsou zrovna věci, kterých se strašně rádi chytají konzervativně založení lidé, aby na jednom vykastrování namalovaného lva mohli postavit obžalobu zrůdnosti feminismu jako takového. A pardon, ale dvě vymazaná varlata feminacismus nedělají.
Hah, tak o tomto tématu bych dokázala psát dlouho, vlastně se mi o něm honí myšlenky hlavou téměř každý den, tyto týdny úměrně tomu, jak rychle se vynoří další a další obvinění ze sexuálního obtěžování. Občas pochybuju, jestli opravdu zastupuji ten správný proud feminismu, jestli jsou všechny mé pravdy opravdu podložené a pokud ano, jak je vybalancovat s pravdou oponentů. Myšlenek mám tolik, že bych si je musela zapisovat a obávám se, že by to pak nevydalo na článek, ale na nějakou spatlaninu knihy (protože mé myšlenky bohužel neproudí v plynulém proudu, ale v asociacích).

Tolik k feminismu. Jak jsem se k tomu vlastně dostala? Jo, názorová neukotvenost. Ne, neřekla bych neukotvenost, spíš snaha se pořád nějak vymezovat. Vymezovat se proti mainstreamu a zároveň hrůza z hipsterství a undergroundu. To mě trápí už několik let a čím víc potkávám lidí, které bych označila nálepkou "hipster", tím víc se toho bojím.
Ve čtvrtek jsem s kamarádkou navštívila výstavu Pokoje a až na dva příjemné pokojíčky na mě všechno působilo cize, neosobitě a hlavně hnáno ambicí nespadnout do obyčejné výstavy, za každou cenu experimentovat a ukázat, že nejsem jako ostatní. Tohle je asi to vločkovství, o kterém mluví američtí (nebo vlastně kterýkoli jiní) příznivci Trumpa - Oh, you poor snowflake. Hlavně nebýt jako ostatní.

A Pokoje mi to připomínaly. Rohlíky na zemi, mouka na zemi. Panebože, jak mé srdce trpí, když si uvěodmím, kolik z toho mohlo být jídla! Nejen zvířata by neměla být vystavovanými exponáty, ale i ještě použitelné jídlo. Všechno mi přišlo strašně studené, bez srdce. Jelikož za sebou nemám znalosti historie umění, dokážu umělecké předměty vnímat jen smyslovými orgány a tím si pak můj mozek vygeneruje "líbí" x "nelíbí". Umění prostě buď cítím anebo ne. Po stěžování si na nápad Ateliéru reklamní tvorby jsem ale zjistila, že jsem možná jen nechápavá - pastičky na zemi totiž mohly znázornit to, že "reklamní fotka vás prostě chytí a nepustí". Co myslíte, je to možné vysvětlení? Pokud tedy na výstavu hodláte zavítat, asi vám doporučuju se vyspat a možná se i zajímat o historii daného ateliéru.

Pokoje mi taky připomněly mou neodolatelnou touhu se pořád proti něčemu vymezovat. Když jsem v klasickém muzeu a koukám na klasicky vystavené exponáty, říkám si, že by to potřebovalo větší nápaditost, ovšem když přijdu na nějakou víceméně "studentskou" výstavu, kde vystavují nezajetí autoři, připadám si v naprosté křeči. Nechápu, co tím chtěl autor říct, prostě jen naházel své myšlenky na podlahu a "teď se koukejte, lidi!". Rohlíky na podlaze ve mě opravdu vzbuzují pocit, za který by se nemuseli stydět Homolkovi, ta věta, která otravuje každého, kdo se pokoušel něco tvořit : Tohle bych dokázal/a taky. A to se nevztahuje jen k Pokojům, ale obecně k umění, za kterým prostě nedokážu přijít na myšlenku, jen potřebu vybočit z davu. A to je moc malá myšlenka k tvorbě velkého umění.
Vy, kteří jste už výstavu navštívili, sdílíte podobné pocity, nebo naopak? Taky nějak nedokážete pochopit studentské ( což se často rovná hipsterské) umění? A jak obecně vnímáte současné umění?

Umění, které dělá Renée Gougin, ale naprosto rozumím, nebo ho spíš cítím. Obrazy, které jsou evidentně foceny nekvalitním foťákem mobilu jsem pořídila v Národní galerii a jeden (sedící dívka s žluto-modrým pozadím) v Maďarském institutu (bohužel si nemůžu vzpomenout na jméno malíře ani obrazu). Fotka houby je, překvapivě, z lesa. A poslední obraz zachycuje jeden (pro mě) z nejkrásnějších obrazů, jaké znám, Podzimní červánky od Jakuba Schikanedera, který se mi ihned připomněl, když jsem našla fotku dívky v hnědém kabátě. Nezdá se vám to světlo jako to krásné, měkké, podzimní světlo, které probouzí jemnou melancholii a nadějné vyhlídky?