NOSILA JSEM

S novým prostředím přichází noví lidé, nová místa, jiný životní rytmus. Ale oblečení zůstavá stejné, zatím jsem si v Praze koupila jen...houbičky na nádobí, květináč a jídlo, jídlo, jídlo. Přes oblečení si s sebou vozím a nosím kousek domoviny, případně konkrétního člověka - proto jsem bratrovi ukradla tričko (které stejně nenosil!), mamce zase klipsové brože, které nosím jako náušnice a postupně takto hodlám ožebračit celou svou rodinu. Vzhledem k tomu, kolik mě zatím stojí studium na vysoké škole je tahle poznámka víc než pravdivá. Představa, že bych měla platit školné je naprosto odstrašující a ano, jsem vděčná za to, že můžu studovat v Česku v podstatě zadarmo.

Což mi připomíná, že bych se taky měla začít učit, ale jelikož byldím v poněkud malém pokoji na koleji, nemůžu si dovolit obtěžovat spolubydlící chozením a mluvením. Mám totiž problém jako Svátek z Marečku, podejte mi pero!, abych si něco zapamatovala, musím chodit a nahlas mluvit (proto jsem před maturitou nabrala takové svaly). Nějaký tip, kde se učit, pro člověka, který neposedí?

Zpátky k oblečení: jako největší základ šatníku jsem si na kolej ihned přivezla dvě bílá trika, o kterých jsem psala zde a hádejte, co se nestalo? Jedno triko se začalo párat. Kolikrát si ještě musím dokázat, že nakupování narychlo (a ještě k tomu v řetězcích!) se nevyplácí.  Naopak mě velmi příjemně překvapil béžový kabát, který vidíte na poslední fotce. Je z H&M a jeho stáří odhaduju na zhruba 5 let. Je vtipné, jak jsem si už tehdy říkala, že háemko nestojí za nic a hleďme, kvalita materiálu se za tu dobu asi ještě víc snížila, že si už vážím i tohohle kabátu. Ale nemůžu mu tak křivdit; pořád krásně drží, nepelichá a přežiju i to, že mě sem tam škrábne jeho látka. Och, problémy citlivky.

A jak se zatím vede vám?