POLSKO (PŘEVÁŽNĚ GDAŇSK) OČIMA DNEŠNÍHO CESTOVATELE

Tento článek vznikl v myšlenkách na cestě Polskem, kdy jsem se nutně potřebovala vypsat ze svých pocitů. Cestu do Polska jsem vykonala s bratrem před týdnem, počínaje pátkem šestnáctého. Předem chci upozornit, že to není cestopisný článek popisující místa, kam rozhodně zajít. Je to článek člověka, který zrovna zažívá zase horší psychické období a zároveň se rozhodl uniknout před všemi povinnostmi někam pryč. Ubyování jsem zařídila přes Couchsurfing , čímž tímto děkuju moc milému chlapci a jeho spolubydlící (dále jen Polák a Polka).

Z Olomouce do Varšavy jedeme asi 6 hodin. Přivítá nás chumelenice a šedé, blátivé město. Ku bratrově potěšeně jdeme nakoupit do Biedronky, což je něco jako...Albert křížený s Hruškou v Polsku. Prostě kultovní obchod, ve kterém brácha nutně potřebuje koupit igelitku. Igelitky ale zrušili možná už i v Polsku a tak odcházíme jen s trochou jídla i malým džusíkem. Jsem zvědavá, jak náš výlet vyjde, zatím všechno vychází. Sedáme si do blízkého obchoďáku, kde sedíme asi tak dlouho, že úplně zapomeneme na čas.

Máme 30 minut na to se dostat na druhou stranu města. Konečně nacházíme správnou zastávku, máme jen 20 minut. Chce se mi brečet. Nesnáším Polsko. Tramvaj, kteoru jedeme má asi 25 zastávek a Młociny jsou poslední. Až na to, že existují zastávky dvě, jen se liší číslováním - typujeme, že vystoupíme na Młocinách číslo 05. 

Nic nám nehlásí, ani neukazuje kde jsme, je tu jen dlouhá tabule (která už má hodně za sebou a kterou mám chuť si vzít domů jako památku). Jsem nasraná a vyklepaná.

Už se smiřuju s tím, že PolskiBusem nepojedem, hledám BlaBlaCar. Bratr mě uklidňuje, že to stihneme. No, nestihli. Chce se mi brečet. Varšava na mě působí šedě, hnusně 

a hlavně zasněženě. BlaBlaCar mi ukazuje Adama, který nás nabere - překvapivě - na druhém konci Varšavy. Už jsme za jízdenky utratili víc, než utratíme v Gdaňsku. 

Díky paní prodavačce jízdenek víme, kam nasednout a utíkáme na metro. Varšava má vážně jen dvě linky metra? Proč to jede tak pomalu? Za několik minut vystupujeme
do sněhem rozvířeného města a chytáme autobus s řidičem, který je ve veselé náladě a dělá si srandu z mého bratra, který na něj mluví polsky. Nebo se snaží.

Adam, náš řidič, je mnou informován, že na nás může mluvit polsky, jelikož brácha se učí a přece jenom, jsme Slovani, žejo. Tak tedy mluví. Já jsem tak unavená, že po chvíli upadám do otupělosti a jen přemýšlím, jak to udělám s čůráním. Moje největší můra při cestování, je to, že prostě autobus, nebo auto nezastaví celou cestu a já se počůrám. Jo. Proto taky tak miluju vlaky. Jedeme ještě s Adamovou ženou a nějakou dívkou s roztomilým štěnětem.
Zatímco horečnatě přemýšlím, jestli se mi už chce, nebo nechce na záchod a stresuju se tím, že nám Polák neotevře dveře od domu, protože přijedeme pozdě...můj bratr se baví s Adamem o polské hudbě a hlavně hip hopu. Adam nám začne pouštět disko polo. Kdo tuhle polskou zábavičku ještě neslyšel, ochudil se o hodně. V hlavě mi doteď zní "ale fajne nogi maš!"
Cesta autem do Gdaňsku byla vypočítaná na zhruba 5 hodin, vyjíždíme něco po 19:00 a v 1:00 se konečně dostáváme do vytouženého města. Polsko je vážně velký.
Polák mi neodpovídá na sms, že přijedeme asi o 3 hodiny později (upsíček). Chce se mi brečet, zase jsem všechno podělala. Vystupujeme před malým domkem 
a já volám roztřeseně Polákovi. Otevírá nám, představuje svou spolubydlící - Polku, omlouváme se, oni říkaj, že v pohodě. Ještě si chvíli povídáme, ale už budou dvě hodiny ráno.
Brácha mi ještě před usnutím neopomene připomenout, že jsem blbá a strašnej cringe a že se neumím normálně bavit s lidma. Hezký sny, přeju si.

V sobotu ráno se probouzím okolo osmé ráno. V domě je příšerná zima, mám spacák a peřinu a stejně se klepu. Večer si budu muset přidat ještě teplé ponožky. Polák nám včera ještě doporučil pláž v Gdyni, případně Sopotu, ty v Gdaňsku prý stojí za prd. Studuje oceánografii, takže mu bezvýhradně věřím. Polka nám říká, že ta v Sopotu je blízko a je hezká, mají i nejdelší molo v Evropě. Kontinentální Evropě. Ráno tedy vstávám, plánuju cestu a asi hodinu se překecávám k osprchování. Ve sprše myslím, že umrznu a zemřu, ale po tomhle mučení je mi najednou i v tomhle vymrzlým domě teplo. Brácha se už budí, rychle sníme instantní polívku, ještě něco prohodíme s oběma Polákama. Ujednáme, že se večer sejdeme a vypijeme piva, který jsme jim přivezli. 

Protože jsme už utratili nečekané výdaje na cestu sem, rozhodnu, že Gdaňsk není tak velké město a budeme všude chodit pěšky. Stejně jsem tu za celou dobu neviděla automat na jízdenky.  A ano, myslím, že pokud nebudete bydlet na opravdovém okraji trojměstí (Gdyně - Sopot - Gdaňsk), dojdete všude pěšky. Sice to někdy i zabere pár hodin, ale my jsme nemuseli striktně hlídat čas, takže nám to vyhovovalo. Na Gdaňsk Główny jdeme přibližně hodinu dlouhou alejí. Trochu mi připomíná alej v Budapešti, s vysokýma stromama a tramvají jezdící uprostřed. Procházíme i kolem gdaňské polytechnické univerzity, ale tu si projdeme pořádně až zítra. 

Je vtipné, že na fotkách vypadají všechna místa hezky prosluněně, ale jinak je pocitově asi -10. Jediné, co mě uklidňuje, že v Česku taky. Pocit zadostiučinění funguje.

Díky bratrově schopnosti komunikovat v polštině jsme se dověděli, že jízdenka do Sopotu platí v rámci trojměstské hromadné dopravy a kupujeme si ji v automatu na nádraží. Veselí, že všechno zatím vychází, nastupujeme do vlaku, ve kterém se dozvídáme, že jedeme na opačnou stranu. Hned na další zastávce vystoupíme a přesuneme se na správnou kolej (a směr). Tady stojí dva muži, řekla bych...dělnického vzezření. Jeden drží v ruce lahev něčeho alkoholického. Ptá se nás, jestli to jede správně na Główny, bratr řekne, že asi jo, dělník se zasměje a řekne, že mu moc neporadil. Ptá se nás, odkud jsme, já, že turisti z Česka. Dělnickému Polákovi se rozzáří obličej a řekne, že je to bardzo dobré. Ptá se nás co tu děláme, co tu chceme a další důležité otázky. Nechávám skoro vešekerou komunikaci na bratrovi, jelikož se aspoň procvičí. Dělnický Polák nabídne každému z nás koležanku, čili nějakou citrónovou becherovku (dle mého bratra), která dělá ze všech kamarády. Nevezmu si, chci už jet. 

Moje první moře v životě. Ano, ve svých 20 letech vidím poprvé moře. Je strašný zima, neksutečný větr mi posílá sůl i písek do očí, ale i tak jsem ráda. Nakonec to moře není tak strašidelné. Nikdy jsem neměla moc ráda obrázky čirého moře a ničeho jiného, žádné pevniny. Pořád to je pro mě symbol smrti, konce. Protože se už jenom můžete potopit, nemůžete vstoupit na pevnou půdu - takže konec. Ale moře nakonec nevypadá až tak strašidelně. Ale na druhou stranu znám lepší výhledy.
Bratr se rozhodne si v moři zaplavat. Jsem naštvaná, je mi už fakt zima a nechci mu dělat asistentku. Necítím se být dost psychicky silná na to vydržet to ponížení, kdy se na nás budou všichni koukat. Odcházím, ale vidím, že se brácha pořád nevzdal a po čase se teda přizpůsobím. Koupe se stejně v rámci jakési výzvy, takže bych ho měla podpořit. Celá pláž se sice ohlédně a pár lidí se směje, ale pak jdou všichni dál. Jsem ráda, že bratr koupání (doopravdy jen skočil do vody a vyplaval) přežil a honem zalézáme do kavárny na nádraží.

Po ohřátí se ještě procházíme po molu, jsem unešená tou estetičností a přeju si se sem vrátit v létě. Vidím tu focení nějakého profi photoshootu, jen bílá, modrá a možná trochu růžové...myšlenkama jsem jinde, jinak bych umrzla. Kupuju si šálu v H&M, je to jediný obchod s oblečením široko daleko. Nadávám si a slibuju, že příště se pořádně tepelně připravím a fakt dám na mamčiny slova "V gdaňsku vám bude zima.".
 Brácha si ze mě dělá srandu, v jejíž rámci si mě i dobírá jako majitelku trapnýho smíchu a královnu cringe. Haha, směju se ironicky, ale uvnitř se začínám bát večera. Co když jsem fakt trapná? Co když mluvím moc nahlas, když mluvím anglicky. Co když neumím mluvit anglicky. Co když jsem fakt prostě jen blbá...

Večer se opravdu potkáváme, nejdříve s Polkou, se kterou se bavím hlavně já, zjišťuju, že je to taky zajímavá osoba, vypráví mi o svých cestách, zažitcích a touhách. Taky se navzájem ujišťujeme, že vlastně vůbec nevíme, co se svýma životama, co se studiema na vysoké. Ona už je ve třeťáku, takže to nějak dodělá a pak neví, já přemýšlím, jestli vůbec dojdu do druháku. Otevřeme si víno, za chvíli přichází Polák se svým kamarádem z divadla. Po čase se dovídám, že je to hlavně muzikálový herec, který je ovšem hodně renesančním člověkem - trénoval třeba lachtany v mořském světě. Druhá sklenička vína udělá svoje a já začínám mluvit univezálním jazykem. Bavím se s Polákem o problémech globálního oteplování, jak nám všude taje led a že toho ledu vůbec existuje řada druhů. A mám chuť všechny obejmout a poděkovat jim, že tu jsou a naslouchají a máme se všeci rádi.
Herec odchází, protože musí asi za 4 hodiny vstávat a zůstáváme už jen 4. Bratr si lehne na gauč a jen poslouchá, najednou se my zbývající začneme bavit o politice. Vidím, že Polce to není moc příjemný, ale já už jsem do toho moc zažraná, musím se zeptat i na jejich nově schválenej zákon o "polských koncentračních táborech". Všichni tři se bavíme, diskutujeme, ale pak Polka oznámí únavu a odcházíme spát. Já jaksi rozpačitě. Možná jsem neměla nic zmiňovat. Třeba jsem to začala já. Možná jsem fakt blbá.

Další den ráno se chci jen projít do centra města, kouknout na hanzovní domy a klidně si projít město. Nemáme skoro nic na jídlo, mimo instatních polívek. V neděli je totiž všechno zavřený, kromě Delikates v obchoďáku, který je brán jako část nádraží, takže může být otevřený. Nakoupíme nějakou paštiku, samozřejmě vyhlášené polské džusy a pár sušenek. Jdeme zase alejí, potkáváme užasné cihlové domečky blízko univerzity a pak se asi po 2 hodinách konečně dostaneme do centra. Je tu najednou hodně lidí, tolik jsme za celou dobu v Gdaňsku nepotkali. Slyšíme už i dokonce cizí jazyky, jako kdyby se všichni cizinci opravdu jen zdržovali v centru. Jsem ráda, že jsem byla vychovaná v tom, že nejen centrum stojí za vidění a není od věci jít i do odlehlých míst.
Jsem už dost unavená, bolí nás oba nohy. Hledám nějaký místo k sezení, nejlépe v teple, ale všude je buď plno nebo draho. Možná bychom na ten čaj i peníze měli, ale nějak se nám nechce do kaváren v centru. Řídím se pravidlem z Prahy, kde je valná vetšina kaváren v centru jen předraženým brakem a udičkou na turisty. Ani Gdaňsku se to nevyhýbá, jak pozoruju.
Nakonec jsme zaparkovali zase na hlavním nádraží, v mekáči. Snům o fotkách z gdaňských kavárniček a hospod odzvonilo. Nu což, aspoň šetříme. Najezení, ale pořád unavení odcházíme domů. Bratr se nás oba asi snaží udržet naživu a v pozoru tím, že pořád něco mele, ale já bych nejradši jen šla a spala. Najednou mě chytá pocit zmaru. Přijde mi, že mi nic nevychází, neumím ani nic pořádně naplánovat. Připadám si špinavá a nezdravá, už dva dny v kuse jím jen hamburgery, nebo instantní polívky. A čipsy, fajn. Chce se mi berčet a zachumlat se pod deku. Chci obejmout. Plánuju, že až přijdu do vymrzlého doml, zalehnu a nebudu si nikoho všímat.

Doma potkáváme Polku, která vaří jídlo, nějak se začneme bavit a už to jede - přichází i Polák, který do té doby spal po včerejším dýchánku. Různě se v kuchyni střídáme, vaříme čaje, bavíme se o všem možném. Blíží se dvanáctá hodina a já jsem s Polákem sama. Oba posloucháme K-pop, jaj! A taky chce Putina na krytce mobilu. Bavíme se (ironicky, žejo) o našem tátuškovi a přemítáme, kdo vyhraje ruské volby. Směju se, hodně, on taky. Jsem ráda. Únava ze dne se najednou v tuhle pozdní hodinu proměnila na vděčnost, že se vůbec můžu bavit s lidma z jiné krajiny. Se vzdělanýma lidma, kteří mi můžou i nějaké věci osvětlit a nově představit (za 80 let prý už žádný led ani nebude. A víte kolik tuku má na sobě lachtan? Tolik!)...Bavíme se asi do jedné ráno, za čtyři hodiny mám vstávat. Na jednu stranu jsem ráda, že už pojedu pryč, protože chci do tepla, ke zdravému jídlu a do pohodlí známého. Na druhou jsem ale ráda, že se cosi stalo a moje přesvědčení, že jsem špatnej člověk se rozplynulo v úsměvu, který mi věnovali Poláci.
Jsem tak unavená, že už ani nemám čas přemýšlet, nad sama sebou a nad ostatníma, takže lehám a spím.

Vlakem do Krakowa pojedem asi 7 hodin. Jsem ráda, že tu jsou záchody, moje čůrací fobie je vyřešena. Bratr mě už poněkolikáté opravuje, jelikož v Polsku jsou toalety, nikoliv záchody. Ok, ok, tak pardon, já jsem jen nadšená, že se nemusím třeba 6 hodin mačkat v autě a modlit se, aby už někdy řidič zastavil, abych si mohla odskočit.
Čtu si druhé vydání polské Vogue, symbolicky s Evou Herzigovou na obálce. Beru to jako jasné a hezké ukončení tohoto výletu. Poslední tečka. Ubíhá krajina a mně ubíhají myšlenky. Možná jsem neměla v tomhle svým psychicky špatným období někam jezdit. Možná je to jako někam jet se zlomenou nohou. Možná jsem neměla jezdit s bratrem, ale sama, jak jsem původně plánovala. 

Potřetí jdu na záchod - vlastně už mi konečně naskočí toaleta, ne záchod - a všimnu si posledního kupé. Mastí v něm karty tři průvodčí. Jeden vstane a jde něco zahlásit k jakémusi mikrofonu, a já konečně už vím, kdo vydává ty divné zvuky před každou zastávkou.

V Krakowě vystoupíme, já unavená, bratr naštvaný, že chci utratit poslední zloté, jelikož v jejich následné přeměně na českém území nevidím užitek. Nakonec uděláme kompromis, já nakoupím jídlo zhruba za 40 zlotých a on si zbytek vezme. Nutno podotknou, že peníze ještě nerozměnil a už asi nerozmění, dostaly se do naší rodinné mezinárodní pokladničky, kde uchováváme cizí měny. Smůla, no.

Na autobusáku sledujeme tabuli, už za 5 minut má náš Flixbus do Olomouce odjíždět a pořád nic. Pak brácha rozhodne a jdeme ven. A ano, Flixbus už tam dávno stojí, za rohem. Jsem už poněkud nasraná, nic nevychází, pořád jsem nevymyslela, jak správně napsat Polákovi. Nechci znít moc familiérně, ale nechci ani znít moc odměřeně. Začínám zase přemýšlet. Potřebuju hudbu, ale bratr si svoje sluchátka zapomněl, takže mu je půjčuju, aby už neotravoval. Otravujeme se navzájem a oba už jsme neskutečně naštvaní na úplně všechno. Při cestě jsem aspoň sestavila zdravici Polákovi, jsem s ní docela spokojená. Dává dohromady, ale stručně mé pocity z něj a našeho pobytu. Píšu, že už jsme dorazili v pořádku. Před námi je víc jak hodina cesty.

Zhruba o půl osmé přijíždíme domů. Stále mi nedošel vzkaz od Poláka, začínám se bát, že jsem něco napsala špatně a rozebírám každé slovo ve větách, které jsem odklikala. Přijedu domů a chce se mi brečet. Jsem unavená, oba jsme. Jdu spát a myslím na to, že mi Polák stále nenapsal a asi jsem všechno podělala, že na pokoji bude moje spolubydlící, že si zase vůbec neodpočinu.

Nakonec jsem ale spokojená. Polák mi napsal den poté, napsali jsme si i víc. Spolubydlící na pokoji sice je, ale ignorujeme se a žijem. Bez bráchy bych v Polsku nezažila tolik. Cestování moje problémy nevyřeší. Dokonce si při něm ani nemusím odpočinout. Ale změna je prostě čas od času nutná, stereotyp nabízí komfort, ale také ubíjející nudu. 

Poznala jsem Poláka a Polku, poznala jsem Gdaňsk, poznala jsem krásu i nekrásu Polska. A za to jsem ráda.