RUMUNSKO // BUKUREŠŤ A CANIONUL SAPTE SCARI

Před několika týdny jsem se vrátila z Rumunska. Od chvíle, co jsem si přečetla Karpatské hry od Miloslava Nevrlého jsem strašně, strašně moc chtěla do Rumunska a to hlavně do tamních hor. Pokud jste tuto knihu nečetli a máte chuť číst krásný, skoro až lyricky vystavěný text, který popisuje splynutí městského člověka s divokou přírodou...dobře, přestanu s básněním, ale fakt si ji přečtěte. Hlavně pokud zrovna plánujete vandr.

Náš výlet jsme naplánovali na týden a vzhledem k tomu, že vlak z Budapešti do Bukurešti jede cca 15 hodin, byli jsme tam v podstatě místo sedmi dnů jen pět. Ano, čtete dobře, vlakové spojení z Maďarska do sousedící (!) země trvá tak dlouho. Je pravda, že do Aradu byste třeba jeli dobu kratší, ale pořád to je přes deset hodin. Čeho jsem se ale bála asi víc bylo pohodlí a čistota rumunského vlaku, protože jsem díky všemožným radám viděla rumunský vlak jako prasečí dobytčák. Kupodivu to nebyla tak hrozné a i když to nebyl nejlepší a nejhezčí vlak, jakým jsem jela, čistota byla ucházející. Co ovšem bylo zklamáním byla kupé, která totiž nebyla. V Rumunsku už před několika lety přestali vyrábět vlaky s kupé, takže můžete sedět jen v otevřeném prostoru, což vás ale po pár hodinách přestane bavit. Proč?

Protože je pravdou, že pokud vyjedete třeba v sobotu večer směrem na Rumunsko, na maďarské straně moc lidí ve vlaku nebude, ale jakmile přijedete na stranu rumunskou...Nevím, jestli to bylo i tou pasovou kontrolou, ale v Rumunsku zkrátka hned poznáte, že se vzdalujete od střední Evropy. Hodně lidí se tomuhle pojmu "střední Evropa" vysmívá a já svým způsobem chápu proč, ale jakmile jsem přijela do Rumunska,viděla jsem poměrně markantní rozdíl mezi Rumunskem a Českem. Na druhou stranu Transylvánie vypadá víc "středoevropsky", než Valašsko nebo Moldávie, což jsou zbylá dvě historická území.
Každopádně, lidé ve vlaku se nakupili a kolem druhé ráno k nám přistoupili muži  - vošousti, kteří se ihned chlubili tím, že nemají lístky a jestli je průvodčí bude chtít vyhodit, bodnou ho nožem. Díky bohu jsem jim samotná nerozumněla ani slovo, ale ani simultánní překlad od přítele mi moc nepomohl zůstat klidnou. Načež si tato partička začala pouštět tuc tuc hudbu na celý vlak. Ve dvě ráno. Ale s průvodčím se nakonec nějak domluvili, možná ty lístky i měli, jen nechtěli působit jako způsobní uživatelé veřejné dopravy.

Parlament, který je doopravdy asi stokrát větší, než se zdá.

První věc, která mě udeřila do očí: Bukurešť je zašedlá. Nikdy jsem neviděla tak podivně šedo - béžové město a to jsem byla ve Varšavě za kritické smogové situace.Město je šedé nejen architekturou, ale i nečistotou. Je nadliským výkonem najít mimo centrum odpaďáky a je ještě nadličtějším recyklovat. V Rumunsku se nerecykluje a pokud ano, tak plast a možná papír. A to mi ještě bylo řečeno, že popeláři na to stejně neberou ohledy a všechno házejí dohromady. nevím, jaké jsou praktiky českých popelářů, protože o tom jsem taky slyšela své, ale co se rozhodně nedá Rumunům upřít, je jejích umění poházet odpadky všude, kam to jde. Už když jsme jeli vlakem, byla jsem zaskočená horou smetí, které se kupilo v jinak nádherné přírodě. Stromy podél řek na sobě měly zavěšené kusy plastu a sáčků. Jeden kopec byl celý (opravdu celý) posypán odpadky, protože na jeho vrcholu byla cesta a lidé z aut prostě vyhazovali všechno okýnkem. Nevím, jestli je to tím, že Rumuni zkrátka nejsou schopni po sobě uklidit a nebo se přizpůsobili tomu nedostatku košů, každopádně Rumunsko je bohužel opravdu pošpiněná země.
O špíně v Maďarsku jsem chtěla napsat ve svém dalším článku, ale možná to ještě přehodnotím, protože jsem se celý týden těšila do své milé, čišté a spořádané Budapešti. (A to je co říct.)

Na druhou stranu je bukurešťská architektura opravdu zajímavá a pokud se vám líbí neorománský styl (v rumunštině arhitectură neobrâncovenească), tady si přijdete na své. Někdy jsem jen s údivem hleděla do výšin na budovy, které tu byly postaveny v průběhu staletí. Architektura z doby Rumunského království (nebo spíš před-ceausescovská doba) je opravdu nádherná a jako laik jen řeknu, že jsem v ní viděla mix tureckého (možná by bylo lepší spíš napsat osmanského) stylu a evropského.
Doba za Ceausesca už je ta šedá Bukurešť. Komunistický diktátor měl totiž v plánu udělat z Bukurešti moderní město podle svého stylu, takže všechny budovy budou mít pískovcovou barvu. Což by možná i vypadalo hezky, ale...někde jinde. A jindy. Nechci znít tak negativně, pravdou je, že jsem celý svůj pobyt byla jen u vytržení z toho monumentálního stylu, který byl všudypřítomný (a přijde mi taky dost patrný v Maďarsku). Ovšem pokud se projdete hlavním městem, pochybuju, že najdete někoho, kdo by byl vděčný za komunistickou vládu. Proto ani tyhle brutalistické, vysoké a pískovcově-šedé budovy nesklízejí přílišné nadšení. Je pravda, že někdy byl ten pohled smutný, protože fotografie a obrázky ze začátku 20. století dokazují, že "Paříž východu" nebo "malá Paříž" byly pravdivými přízvisky města, dnes Bukurešť rozhodně nějak romanticky nevypadá. Bohužel i 40 let vlády komunistů, dokáže se zemí udělat hodně, jak jistě všichni víme a jsem troufalá tvrdit, že i národní povaha a tradice Rumunů z toha asi udělala dost nepěkný mix, což se projevuje i v tom, kolik se ve městě nachází odpadků nebo v tom, že hodně rychle zbohatlých Rumunů si radši koupí auto, než aby si opravilo dům. Na druhou stranu, Bukurešť je teď osvobozena od škatulky "nějaká Paříž" a může si vybudovat jméno sama na sebe a za sebe.
Je tu opravdu krásně vidět prolínání světů, daleko víc než v Praze a myslím, že i v Budapešti. Což dokazuje fotka pod textem, nalevo je totiž dům, který byl postaven někdy v 19. století a v roce 1989 byl po bojích tak poničen, že byl skoro na spadnutí. Nějaká firma se ho ale ujala dost svérázným způsobem a svoje sídlo do něj "namotovala", takže opravdu doslova spojuje modernitu se historií. Fotka napravo ukazuje hotel, který byl postaven ve 20. letech a je jedním z bukurešťských domů ve stylu art deco.

Navštívili jsme také samozřejmě muzeum výtvarného umění, které rozhodně stojí za vidění. Je dost rozsáhlé, takže vám doporučuju tam buď jít víckrát, nebo si rozvážně vybrat, co chcete vidět. Celé muzeum je ale jednoduše rozděleno na 2 části: evropské a rumunské umění. Do Rumunska člověk nejede koukat na umění z cizích zemí, žeano, takže jsme si koupili lístek a vyrazili jsme - poznámka: v muzeu nemůžete platit kartou, což bylo překvapení.
Celá výstava začíná opravdu od "začátku", a představuje umění spojené s náboženstvím (jak jinak, co taky dělat v 10. století). Náboženství se táhne ještě dlouho mnoha místnostmi muzea, až pak kolem 16. století začínají i portréty a různé sošky "obyčejných" lidí z řad aristokracie a obdobně. Bohužel, i když jsme zde strávili něco kolem 2 hodin, neměli jsme šanci si prohlídnout výstavu až do konce, protože muzeum už zavíralo, tudíž: jděte tam dopoledne a pohybujte se rychle. Právě umění z 20. století mě zaujalo nejvíc, navíc se tam začaly objevovat i malířky a sochařky a celkově mi všechno přišlo porozumitelnější. Ale zaujaly mě taky tyto portréty, které ukazují zajímavý paradox Rumunska za vlády Osmanů. Od roku 1415 stalo Valašsko (dnešní část Rumunska) stalo vazalem Osmanské říše a její vliv byl citelný až do 1. poloviny 19. století, i když samotní Osmané (Turci) v zemi nevládli. Vládli v ní sami Valaši, kteří se ale podle nařízení a tradice museli oblékat a upravovat podle osmanského způsobu. Portréty nahoře ukazují dva nějaké významné aristokraty a jejich manželky, které jsou oblečené podle poslední evropské módy, kdežto jejich manželé chtě nechtě musí oblíkat módu tureckou.

Jak jsem psala, výlet do Karpatských hor je mým dlouholetým snem a konečně se mi malinko splnil. Z Bukurešti jsme brzo ráno vyjeli směr Transylvánie do Brašova, odkud poté jel autobus do vesnic rozesetých podél hor. Tam kde jsme byli my hory nejsou ještě tak velké a kaňon Sapte Scari (7 schodů) zvládnou i děti (není to nadsázka, před námi šla skupinka školáků). Bohužel, doprava v Rumunsku mi bude stále záhadou, náš autobus zastavil na kraji jakési dálnice, zastávky byla neoznačená a zpátky jsme mimochodem museli po té samé dálnici asi 2 km dál, kde jsme čekali na vlak, taktéž na velmi podivné zastávce. S autobusy je to podivné i v Bukurešti samotné, nikde nenajdete zastávku s jzdním řádem. Vše si musíte buď najít online, nebo si to nějakým záhadným způsobem pamatovat. K druhé metodě se pravděpodobně uchylovalo dost, hlavně starších, občanů hlavního města.

Moje nadšení z výpravy do hor často střídal strach a úlek, protože pověst nelhala, v Rumunské krajině jsou stále divocí psi. Někdy jsem se opravdu cítila nejistě před "divokým" velkým psem, který se kolem nás motal. Ještě víc potom, když se objevil další pes a vypadalo to, že se mezi sebou začnou rvát. Mnohem vyjevenější jsem ale byla po informační turistické tabuli, kde mi bylo řečeno, ať nekrmím medvědy. Jako já nevím, ale kdo by tohle dělal? Dobrovolně? Ale někteří lidé to dělají -  když sjou medvíďata ještě roztomiloučká, prostě jim něco hodí, jenže medvídě pak vyroste a zvykne si po lidech kde co loudit, což může být problém. Na druhou stranu, choďte a zpívejte si, nebo tleskejte a většina medvědů o vás nebude mít zájem.

Jeden z ochočenějších divokých psů, o kterém správce parku řekl, že je "psem lesa, ne lidí". I když měl obojek, rozhodně nebyl typický pes na mazlení.

Co se týče krajiny a hor, Rumunsko je opravdu krásné. Kaňon je navíc chráněný park, takže se o něj starají správci a musíte za vstup do něj platit vstupné, myslím, že zhruba našich 100 korun. Za odměnu budete mít pocit, že jste stále blízko civilizace a žádný medvěd vás přece doopravdy nezabije, navíc můžete potok a louže v pohodě přejít po můstcích. Pro začátečníky, kteří touží poznávat hory, ale netroufají si vystoupat vysoko je tohle místo perfektní.

Popravdě, nevím, jestli do Rumunska ještě někdy zavítám, ale přeju si to. I když mi někdy všichni lidé přišli jak z jiné planety, Rumunsko je nesmírně zajímavá země, která stojí za procestování. Nejen hory, ale i města. Pokud chcete vidět více "středoevropské" architektury, vydejte se do Transylvánie, kde žilo velké procento Maďarů a Němců, pokud chcete poznat více "balkánského" života, jděte na jih. Pokud chcete poznat Rumunsko...prostě tam jeďte!