Saturday, August 27, 2022

Pár let poté

Tohle bude můj poznámníček. Stejně jako u instagramu, chci se u blogu vrátit k jeho kořenům - zaznamenávat hloupý a jednotvárný každodenní život a nebrat tohle spisovatelství tak vážně. 

Samozřejmě se toho hodně událo.  Ale momentálně mně nejvíce poznamenalo a zaujalo několik věcí. Schválně, kolik jich ve výsledku bude, aspoň si to ujasním.


Podezřelá / Heeojil gyeolsim (2022)

Režisér: Chan-wook Park

Scénáristé : Chan-wook Park, Seo-kyeong Jeong

 

Chápu, proč dostal Park ocenění v Cannes. Je to přesně ten film, nad kterým můžu ještě týden přemýšlet, ale ve výslekdu asi nic jako laický divák nevykoumám. Proto musím sklouznout jenom k lakonickýmu "jo, líbilo". Ale netuším proč - i když, to švenkování kamery a hudba, chtělo to čas, ale drželo mě to ve střehu.

 

Čekala jsem psychologickou romanci a detektivku, dostala jsem psychologickou romanci a detektivku, ale úplně jinak. Nevím, o co tam vlastně šlo a nevím, co se tam vlastně dělo. Skládám hold všem filmovým recenzetům a recenzentkám. Člověk opravdu musí znát i řemeslo kritika, aby rozuměl.

 

Myšlenka hodná zapamatování si je od Wendella Berryho, amerického farmáře a myslitele. Myslitele v tom nejčistším a nejméně vznešeném pojetí, prostě člověk, který přemýšlí a píše o tom. V roce 1991 napsal článek pro The Atlantic, kde píše o propojení měst s vesnicí, o civilizaci a ekologii. Hlavní témata celého jeho života.

 

"The only sustainable city—and this, to me, is the indispensable ideal and goal—is a city in balance with its countryside: a city, that is, that would live off the net ecological income of its supporting region, paying as it goes all its ecological and human debts." - žijeme v udržitelných městech? Města ve válkách vždycky trpí víc než vesnice. Můžeme ve městěch žít samostatně? Dokážeme si ve městě vypěstovat plodiny k jídlu? Dokážeme ve městě žít jako komunita? Co je vlastně komunita v českým slova smyslu. A v českým prostředí. Byla tu někdy společnost, která se opatrovala a zároveň nesklouzávala k maloměšťáctví?

"In order to make ecological good sense for the planet, you must make ecological good sense locally. You can’t act locally by thinking globally. If you want to keep your local acts from destroying the globe, you must think locally."

 

Čteno na blogu všech blogů, který můžu číst stále dokola a dokola: Of a Certain Vintage.

 

Což mi připomíná, chci konečně dočíst Erazima Koháka - Člověk, dobro a zlo a začíst Vlažní a váhaví od Hany Librové. Jo a ještě! Souběžně (samozřejmě, čtu vždycky několik knih najednou) čtu Threads Of Life od Clare Hunter. Je to fascinující příběh vlákna. Vlákno, nitě, látky jsou všude kolem nás a všechny provází úžasná historie. Bože, kéž bych měla kapacitu pojmout všechny ty odborný názvy a fakta, když mi stále dělá problém zapamatovat si, co je to útek.


Útek
je nit, která se provléká v příčném směr.

  • k osnově tkaniny, se kterou tvoří společnou vazbu, stabilizuje polohu osnovních nití a zaplňuje plochu textilie[1]
  • k pletenině tak, že je pouze uchycena do kliček aniž by s nimi tvořila společnou vazbu[2]
  • k netkané textilii tak, že se pokládá na osnovu, se kterou ji spojují proplétací niti.[3]

 

Šiju. Poměrně často. 

Z nakupování oblečení se mou zálibou stalo nakupování látek. A je to ještě horší, než oblečení, míň skladné, víc drahé, stejně neekologické. Ale před rokem a něco jsem si na popud kamarádky založila instagram a musím říct - tohle je ta komunita! Šicí komunita kvete. Tolik lidí po celém světě, všechny nás baví sedět shrbený před strojem, některý dokonce jen s jehlou a nití v ruce, sešívat složitý střihy. Díky instagramu a šití jsem se spřátelila s jednou milou ženou. Říkám jí šicí kamarádka. Myslím, že už jsme se poznaly tak dobře, že kamarádky opravdu jsme. A mimo běžnej život se podporujeme i ve vytváření. Není lepší verze kamarádství, než se vzájemně podporovat ke kreativitě, a ne, you can't change my mind.

Byla jsem v Rumunsku. Už zase, ale tentokrát s Maďarama, s amatérským speleologickým klubem. Bylo to někdy dost o hubu, jeskyně mi nic neříkají a asi ani nic moc říkat nebudou. Ale ta příroda! Panebože, chce se mi brečet při představě, že za dvacet třicet let Rumunsko ekonomicky (a sociálně?) dožene a všechny ty lesy a stráně a pole a vody budou zničený. A ony budou. Rumunská mentalita, jak si všímám, je taková, že když se mi něco nehodí, prostě to odhodím. Takže na cestě jsme potkaly neotevřený lahve limonád, všemožný plastový propriety, jídlo, balíčky od jídla. Koše někde jsou, ale to nevadí, příroda pojme všechno. Hajní, kteří nechávají svůj les firmám, který tam pak tajně vyváží. Když chceš dřevo, prostě si ho usekni. Třeba tady hned, to je jedno, čí to je les a co to je za strom, prostě pila a jedeš.


A přesto všecko, je tam nádherně. Ty plynulý kopce, občasný skály, máta a řebříček. Krávy pasoucí se volně, všechny mají zvoneček na krku. Někdy je hlídá pes. Psů je na venkově furt dost a ve smečkách jsou opravdu děsiví, ale s místníma žijou pohromadě a mají se rádi. Někdy po nich hodili kamenem, aby nás nechali na pokoji, já si tuhle taktiku neosvojila, i když byla jediný, co zabíralo. No jo, drsnej kraj, drsní psi.

V jeden moment jsem se rozbrečela a chtěla se přestěhovat daleko do hloubky Sedmihradska, kde civilizace samozřejmě je, jen ne taková na kterou jsem "zápaďácky" zvyklá. A vlastníma i cizíma rukama si opravit jednopokojovej domek, sbírat bylinky, trhat švestky, mít kozu a ovce, starat se o zahradu. A pak jsem se probudila, žeano. Stejně taky dobře vím, že chci být teď v Praze, nemám dobrodružnou náladu, stačí mi to vypětí sil v Česku. 

Jsem v procesu hledání práce. Bydlení se spolubydlícíma. Je mi 25 let a snažím se učit šetřit a nechtít všechno hned. 

"And I keep eyeing luxuries, like silk wool rugs, linen placemats, one-of-a-kind platters. I have to keep telling myself that a home is not defined by the things I buy. I keep telling myself to be patient, to wait for those little discoveries that have a story." - lin. Další blogerka, pracující dospělá žena, která je v životě jinde než já, ale o to raději si přečtu její občasný zamyšlení nad životem, módou, děním. 

Taky jsem šla na keramiku. Stále jsem nenašla čas a chuť jet až na konec Prahy si vyzvednout svoje misky. Ale těším se. Keramika je fajn. Šití je fajn, ale není to stejnej pocit. Ten pocit zahloubit prsty do hlíny, připomíná mi to plastelínu ve školce. Šití je pro mě umělecké vyjádření, je v tom hra, ale už jsem se toho naučila za dva roky poměrně dost a nedokážu si "jenom" hrát. Musí se mi to i líbit.


No comments:

Post a Comment

Děkuji vám za vaše komentáře!
Thanks for your comments!

Popular Posts