DON'T DRESS TO IMPRESS, BE IMPRESSIVE

Nedávno jsem viděla film Letní příběh od Erica Rohmera a přestože se mi film svým tématem a nádechem přesně strefil do nálady, hlavou mi běžely i postranní myšlenky. Tohle je přesně ta nenucená elegance. Šik. „Vstala jsem a šla a vypadám skvěle.“ 

I've watched recently a movie A Summer's Tale and while I was totally in the mood for a sad lovestory about young love, one thing was hitting me whole time I was watching this:
This is that nonchalant elegance. Chic. "I woke up like this and I look great." 

Jakmile jsem ale prozkoumávala každou scénu a oblečení podrobněji, nedokázala jsem říct, čím jsou ty kostýmy zajímavé. Čím by v dnešní době vybočovaly (film byl natočen v roce 1998). Ničím. Jsou nadčasové, to je to slovo. Každý má doma džíny, triko a sako. Tak proč si připadám absolutně ničím výjimečná, když si stejný outfit nahodím já, ale když se koukám na postavu Gasparda, cítím, že jeho oblečení není „jen oblečení“. Je to postoj. jeho oblečení s ním souzní a promlouvá za něj, ale nepřekřičuje ho. Je zajímavý ne svým oblečením, ale svou osobností, která se zračí i na jeho oblečení. Jak se ale stát zajímavou osobností? 

But as soon as I rewatched each scene and clothes in more detail, I couldn't tell what made the costumes interesting and so eye-catching, like a novelty (this movie was made in 1996). There was totally nothing impressive about them. Everyone has one t-shirt, jeans and blazer at home. everyone can pull it off. Then why I feel totally uninteresting, when I wear these? But when I'm watching the main character Gaspard, I have a feeling like he's not wearing "just clothes". It's a state of mind. His outfit speaks for him, but doesn't shout. Gaspard is interesting, not with his clothes, but rather his personality, which make a statement also in his way of dressing. But how to become an interesting person?

„Oblékejte se jako člověk, kterým se chcete stát.“
Ale jak se stát kreativním člověkem, který má všeobecný přehled a nejenže se dokáže bavit takřka o čemkoliv, ale je také zaujatým jedním oborem, o kterém umí vykládat zaujatě aniž by všechny unavoval? Jak se stát zajímavým? Tím, že na sebe nahodím oblečení, které považuju za zajímavé a půjdu do světa vesele předstírat, že moje oblečení odráží mou osobnost? Ne. Musím se tím zajímavým člověkem stát.  

Tohle přesně se mi odehrávalo v hlavě, když jsem sledovala Letní příběh. Protagonisté se bavili o životě, o lásce, umění, pocitech. A dělali to tak, že jsem se s nimi ztotožňovala. (Ovšem tak nějak francouzštěji, z čehož jsem vyvodila, že jsem asi moc z Česka, abych vedla tak dokonale filozofické debaty…vlastně o ničem.)
Ale možná jsem se zamotala do toho velkého, neporazitelného kolosu „zbožňuju vše, co je francouzské“ a nedokážu si přiznat, že takovéhle debaty vede každý (mladý) člověk na světě, včetně mě. To znamená, že jsem taky zajímavá. Všichni jsme. A někomu k spokojenosti stačí ty debaty, někdo si k tomu ještě promýšlí outfity.


"Dress like a person you want to be."
How to become a creative person who has a general overview and can not only talk about anything but is also interested in one field on which s/he can talk about without being boring? How to become interesting? By throwing on the clothes I find interesting and going to the world cheerfully pretending that my clothes reflect my personality?
No. I have to become an interesting person.

This was exactly what went through my mind when I was waching tA Summer's Tale. The protagonists talked about life, love, art, feelings. And I could really understand what they were talking about. (Of course, they did it in more french way, from which I deduced that I am probably too much czech to conduct so perfectly philosophical debates ... in fact, about nothing.)
But maybe I'm entangled in that big, unbeatable colossus, "I love everything that is French," and I can't admit that such a debate is happening by almost everyone in my age. That means I'm also interesting. We are all. And somebody is totally fine with only the debates, somebody also need the clothes.