Jednoho krásného dne jsem se nudila. Ráda chodím do knihovny, tak jsem tam cestou ze školy zavítala napadlo mne, že jsem si vlastně nikdy(!) nepůjčila životopis. Zabočila jsem do daného oddělení a hledala ten SVŮJ. Nic mě tam nezaujalo, všechno mi přišlo buď příliš odborné, nebo naopak bulvární.
A pak jsem poslepu vytáhla vcelku tlustou knížku, přesně odpovídající čtení na jeden dva dny. Na obálce zářila krásná dívka, slečna, dáma, s provokujícíma očima. Ano, přesně tu fotku vidíte výše. Prolétla jsem si obsah knihy a měla vybráno.
Doma jsem se do ní začetla, přímo zažrala. Byla působivá, a třebaže mi semtam připadala zbytečně bulvární, nenechala jsem se odradit.
Další den jsem pořád četla. A četla. Štěstí, že jsme měli Den učitelů, takže bylo relativní volno a já si četla pod lavicí. V tom se mě moje kamarádka zeptala "Co čteš?". "Ale nic, jenom o Grace..." "Počkej, ukáž..." ukázala jsem jí knihu a ona na mě vypálila to, čemu jsem dlouho nemohla uvěřit: " Ona zemře v autě, že jo, při bouračce?". Ani nevíte, jak mě to naštvalo a zároveň rozesmutnilo...Byla jsem celý den "na nic".
Pak jsem přišla domů, Grace jsem celou přečetla, ale konec-ten jsem přečetla stěží. Nechápala jsem to...Jak může tak krásná, sympatická, vtipná a vůbec superlativní holka (v té době už dáma) zemřít? Ale do Gracie
jsem se zamilovala a následovaly ještě další tři knihy. Nejvíc se mi líbila publikace od Roberta Laceyho, byla uspořádaná, záživná, ale nebyla dychtivá po senzacích. Ovšem konce jsem četla velmi nerada a kapitoly přímo o smrti monacké herečky jsem nikdy nedočetla.
Občas se sebe sama ptám, jestli jsem fanatička, ale doufám, že ne. Prostě ji mám ráda, a vnímám ji jako jakýsi vzor, nebo ukázku plného a přitom občas hrozného života, který ale dokázala vychutnávat a užívat.
Byla to herecká první dáma.
