Pár let poté

Tohle bude můj poznámníček. Stejně jako u instagramu, chci se u blogu vrátit k jeho kořenům - zaznamenávat hloupý a jednotvárný každodenní život a nebrat tohle spisovatelství tak vážně. 

Samozřejmě se toho hodně událo.  Ale momentálně mně nejvíce poznamenalo a zaujalo několik věcí. Schválně, kolik jich ve výsledku bude, aspoň si to ujasním.

Podezřelá / Heeojil gyeolsim (2022)

Režisér: Chan-wook Park

Scénáristé : Chan-wook Park, Seo-kyeong Jeong

 

Chápu, proč dostal Park ocenění v Cannes. Je to přesně ten film, nad kterým můžu ještě týden přemýšlet, ale ve výslekdu asi nic jako laický divák nevykoumám. Proto musím sklouznout jenom k lakonickýmu "jo, líbilo". Ale netuším proč - i když, to švenkování kamery a hudba, chtělo to čas, ale drželo mě to ve střehu.

 

Čekala jsem psychologickou romanci a detektivku, dostala jsem psychologickou romanci a detektivku, ale úplně jinak. Nevím, o co tam vlastně šlo a nevím, co se tam vlastně dělo. Skládám hold všem filmovým recenzetům a recenzentkám. Člověk opravdu musí znát i řemeslo kritika, aby rozuměl.

 

Myšlenka hodná zapamatování si je od Wendella Berryho, amerického farmáře a myslitele. Myslitele v tom nejčistším a nejméně vznešeném pojetí, prostě člověk, který přemýšlí a píše o tom. V roce 1991 napsal článek pro The Atlantic, kde píše o propojení měst s vesnicí, o civilizaci a ekologii. Hlavní témata celého jeho života.

 

"The only sustainable city—and this, to me, is the indispensable ideal and goal—is a city in balance with its countryside: a city, that is, that would live off the net ecological income of its supporting region, paying as it goes all its ecological and human debts." - žijeme v udržitelných městech? Města ve válkách vždycky trpí víc než vesnice. Můžeme ve městěch žít samostatně? Dokážeme si ve městě vypěstovat plodiny k jídlu? Dokážeme ve městě žít jako komunita? Co je vlastně komunita v českým slova smyslu. A v českým prostředí. Byla tu někdy společnost, která se opatrovala a zároveň nesklouzávala k maloměšťáctví?

"In order to make ecological good sense for the planet, you must make ecological good sense locally. You can’t act locally by thinking globally. If you want to keep your local acts from destroying the globe, you must think locally."

 

Čteno na blogu všech blogů, který můžu číst stále dokola a dokola: Of a Certain Vintage.

NOSILA JSEM: ROK 2019

 

Skoro 6 měsíců jsem se na blogu neukázala a po velmi důsledném naléhání některých mých kamarádů (myslím na vás!) jsem se odhodlala k tomu udělat jakousi reflexi za téměř už uplynulým rokem. Od února jsem ho strávila v Budapešti, v novém městě, které jsem předtím prostudovala jak teoreticky, tak i turisticky, ale nakonec pobyt v něm vypadal stejně poněkud jinak. I díky tomu, že jsem tam strávila letní semestr, a Budapešť dokáže být v létě opravdu parná si svůj Erasmus pamatuju jako sluncem prosluněný život, který sestával hlavně z toho nejlepšího. Je pravda, že můj pobyt byl dost pohodlný i v tom, že se zaprvé jazyk učím (i když jím nemluvím), kulturu už znám, navíc na mě v Budapešti čekal přítel, potkala jsem tam skvělé lidi, se kterými udržuji stále kontakt a jednu z nich s čistým svědomím můžu nazvat svou kamarádkou. Konec byl sice dost hořkosladký a ne moc veselý, ale léto pro mě dokáže spolknout i horší problémy.

Proto taky nenacházím tolik inspirace k oblékání v zimních měsících, rezignuju na dva kabáty a jinak se snažím hlavně nějak přežít. Obvykle. Ale tuhle zimu se cítím nějak víc uvolněná, i když se mi toho paradoxně sype na hlavu poměrně hodně. Právě i kvůli Erasmu budu prodlužovat, ještě nemám ani pořádně vyřešenou svou bakalářku, zkoušky ještě z minulého roku čekají...Ale mám potřebu si svoje oblečení užít. Ne "dokud ještě můžu", protože nechci myslet na to, že bych někdy měla skončit s veselými barevnými kombinacemi a vzory a tvary. Prostě a jednoduše využít to, co mám, c čím už můžu pracovat. Někdy jít za blbečka, který neví, že modrá a zelená se k sobě přece nehodí a v červené se žlutou vypadám jako z mekáče. Mňam. Někdy chci aspoň trochu působit jako femme fatale, nebo něco podobného. Pokud je život takový, jaký si ho uděláme, minimálně oblékání jde stoprocentně ovlivnit a hlavně s ním jde začít teď hned.

Chtěla bych toho napsat hodně, ale výčitky svědomí, že prokrastinuju už i tak dost často, mě tlačí k tomu vám už jen napsat hodně štěstí do nového roku a dobrý začátek (i pokračování).

P.S.: Fotky jsou opravdu seřazeny chronologicky, s potencionálním vývojem mého stylu můžete sledovat hlavně vývoj a stav mých bydlišť.

RUMUNSKO // BUKUREŠŤ A CANIONUL SAPTE SCARI

Před několika týdny jsem se vrátila z Rumunska. Od chvíle, co jsem si přečetla Karpatské hry od Miloslava Nevrlého jsem strašně, strašně moc chtěla do Rumunska a to hlavně do tamních hor. Pokud jste tuto knihu nečetli a máte chuť číst krásný, skoro až lyricky vystavěný text, který popisuje splynutí městského člověka s divokou přírodou...dobře, přestanu s básněním, ale fakt si ji přečtěte. Hlavně pokud zrovna plánujete vandr.

Náš výlet jsme naplánovali na týden a vzhledem k tomu, že vlak z Budapešti do Bukurešti jede cca 15 hodin, byli jsme tam v podstatě místo sedmi dnů jen pět. Ano, čtete dobře, vlakové spojení z Maďarska do sousedící (!) země trvá tak dlouho. Je pravda, že do Aradu byste třeba jeli dobu kratší, ale pořád to je přes deset hodin. Čeho jsem se ale bála asi víc bylo pohodlí a čistota rumunského vlaku, protože jsem díky všemožným radám viděla rumunský vlak jako prasečí dobytčák. Kupodivu to nebyla tak hrozné a i když to nebyl nejlepší a nejhezčí vlak, jakým jsem jela, čistota byla ucházející. Co ovšem bylo zklamáním byla kupé, která totiž nebyla. V Rumunsku už před několika lety přestali vyrábět vlaky s kupé, takže můžete sedět jen v otevřeném prostoru, což vás ale po pár hodinách přestane bavit. Proč?

NOSILA JSEM

Mezi psaním 5 seminárek, rešeršováním jednoho projektu a plánování výletů, si samozřejmě vždycky najdu místo na článek o ničem, jen abych nemusela doopravdy něco dělat. Dobře, teď jsem se vyplakala a jen napíšu, že teď bude květen měsícem pláče a dřiny, ale doufám, že se mi to následně vyplatí. A tady tedy přináším článek "o ničem". 

První outfit byl focený někdy na začátku března a poslední tak před 6 dny, takže jde jasně poznat, jaký teplotní skok jsme udělali. I když nevím, jestli je to vůbec dobrý signál. Na druhou stranu jsme  od soboty do dnešního dne měli poměrně zataženo a poprchávalo, takže aspoň těch pár dní nebylo přehřátých (ale musím se přiznat, že mám teplo daleko raději jak zimu a fakt se na maďarské léto těším - i když vím, že mi po týdnu bude lézt krkem). Ještě poznámka k fotkám- některé jsou foceny venku a jedna je focena na mém výletu v Rumunsku, tak schválně, jestli poznáte, která to je.

A přeju vám všem krásný první Máj! Ať už se pod rozkvetlým stromem líbáte, nebo ho objímáte.

ZAUJALO MĚ & CO SE DĚJE

Všichni mí maďarští přátelé říkali, že si musím jít v Budapešti zaprotestovat, s čímž jsem souhlasila a strašně se těšila. Únor mě ale docela zradil, 15. března jsem ale konečně mohla jít protestovat aspoň pro planetu, když už ne proti Orbánovi. Ovšem potom se mi splnil i tenhle sen a dokonce jsem i skandovala (a docela se mi i dařilo vyslovovat ty slova dobře). Solidarita s Maďary a to hlavně mými vrstevníky je pro mě důležitá, nehledě na to, že jako občanka země, která je členem V4 cítím i jakousi povinnost se vyjadřovat k problémům dalších V4 zemí. Na druhou stranu, maďarštinu neovládám a novinový článek si fakt nedokážu přečíst, takže chápu, že se někdo bude ohrazovat, že do politiky dané země nemám co mluvit.

Jenomže maďarštinu studuju, mí vyučující buď Maďary jsou, nebo dokáží mluvit jako rodilí a navíc mám taky kamarády, kteří mi dokáží situaci dost dobře vysvětlit. Ale stačí to? Podle mě musí být člověk slepý, aby neviděl, jak se Orbánovská - fideszovská administrativa dostává do všech koutů správy země v poměrně, nebojím se to říct, autoritářském hávu. V demokraticky zvoleném obalu, to je pravda.

SZIASZTOK!

Už jsem skoro 14 dní v Budapešti. Přípravy na Erasmus byly skromné, skoro žádné, však co - Budapešť je jako Praha. Celé Maďarsko je jako Česko. Troufám si tvrdit, že tomu tak asi nakonec nebude, ale ještě ten konec není, uvidíme. Každopádně jsem momentálně ve fázi popírání. Člověk v cizí zemi, pokud tam žije delší dobu, zažívá totiž 3 fáze:

1. Fáze znechucení - vidíte v podstatě jen to, co se vztahuje k vaší rodné zemi, ale v negativním světle. Porovnáváte a vidíte, co všechno je v hostitelské zemi špatně.
2. Fáze nadšení - už nejste zdegustování pachy, lidmi ani zvyky, naopak začínáte mít všechno rádi a jste nadšení i jízdou v autobuse.
3. Fáze lhostejnosti - už je vám to všechno jedno.

Jsem zvědavá, kdy se první fáze překlene, jelikož zatím všude pozoruju jen skoro samá negativa. Počítám ale s tím, že s prvními jarními paprsky přijdou i první pozitivní myšlenky.

NOSILA JSEM

Venku to vypadá jako začátek jara, ale v průběhu semestru jsme zažili i pár hezky mrazivých dnů. Což znamená, že se tak nějak smiřuju s tím, že oželím sofistikovanost, eleganci a krásu, a často se spíš proměním v kuličku. Ale okrouhlým věcem se snažím vyhýbat a dávám přednost spíše lineárním  kusům. V sekáči jsem v září objevila skvělé kalhoty do pasu, které by podle mého mohly být o kousek delší, ale i tak je nosím skoro pořád - jak se můžete přesvědčit níže. 

Protože jsem stále nenašla jiné příhodné místo na focení, než svůj pražský pokoj, omlouvám se za to rušivé pozadí, ale aspoň vidíte ty krásné poličky snad ještě z původní stavby. Takže rok 1923-25?

PŘÁTELÉ S ROZDÍLY

Můj psycholog se mě nedávno zeptal: "Vždyť je to hloupost s někým nebýt jen kvůli jiným politickým názorům, ne?" A jak jsem pak po debatě s ním zjistila, i s mým psychologem se na mnoha věcech neshodneme. Hlavně samozřejmě na tolik propíraných, a pro mě velmi důležitých, politické korektnosti a feminismu. Nevím, proč se o tom vlastně bavím se svým psychologem. Každopádně je to hodina k přemýšlení a ventilaci všeho co mě trápí, a nad tímhle přemýšlím poslední dobu často.

Možná to dělá to slovíčko "můj" - "můj" psycholog by měl mít stejný názor jako já, "můj" přítel (přítelkyně) by měl mít stejný názor, mí kamarádi mají mít stejný názor. Na druhou stranu jsem vyrostla v "mé" rodině, kde jsem postupem času zjistila, že se rozhodně na mnoha věcech neshodneme. Jistě, díky výchově rodičů mám na něco stejné názory, ale taky jsem se vyvinula do mnoha odlišných názorů. Co mně a ty další spojuje? Vzájemná krev? Láska? To, že mě dokážou pobavit? To, že mě naopak zase v mnoha ohledech zase chápou a podpoří mě?

...ODKUD JSI PŘIŠEL A KAM JDEŠ

Prázdniny začaly s vědomím, že mě v září čeká několik zkoušek. Až na jednu vyjímku to byly zkoušky, které už moji spolužáci měly hotové a já si samozřejmě připadala nejblbší ze všech. Nakonec všechny zkoušky mám. Dokonce jsem jednu udělala jako jediná ze své skupinky. I když třeba podotknout, že jsem se na ni sice učila, ovšem udělala jsem ji hlavně z milosti své profesorky maďarské literatury. Děkuju.

Nikdy jsem si za maďarštinou nešla, nesnila jsem o ní. Mám kamarádku, které se narodila a věděla, že bude právnička. Znám lidi, kteří si cíleně jdou už od střední za svým snem vystudovat jeden krásný obor. Ale můj obor není krásný a není ani vysněný. Nevyšla mi režie (což je teď taky dobře, nevím, jestli bych tam vůbec vydržela) a tak mi vyšla maďarština. Trochu z hecu, trochu z nepochopitelného zájmu, trochu z toho, že jsem prostě a jednoduše chtěla vystudovat jazyk odlišný od němčiny a angličtiny a trochu z toho, že prostě potřebuju titul. Když nemám titul, jsem hloupá. Když nemám titul, nebudu mít práci, která mě naplňuje a zajistí živobytí na (minimálně) průměrné úrovni.

NOSILA JSEM

Chtěla jsem na blog přidat, co jsem nosila v těchto krásných jarních až letních teplotách a pak mi došlo, že mám někde zahrabané fotky ještě ze zimních měsíců. Nechť si tedy připomeneme dobu, kdy ještě padal sníh (i když vlastně moc ne) a byla třeskutá zima. Jo, jsem ráda, že je tohle depkoidní obodbí za mnou a jediné, co mi teď neulehčuje život jsou jen zkoušky a ne počasí a s tím spojené věci.